Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Strach

Jednatelství dopravní společnosti „Uhr" vystavělo v dohodě s městskou sociální péčí mezi Karlínem a Libní, na Poli invalidů, skupinu baráků, v nichž vystěhovalci mohli bydleti, či lépe čekati na odjezd lodí. Společnost zřídila téměř karpatské světnice s větrnými okny, zimou, dýmem a vedry. Kdekterý kout byl černý pomocným ohništěm, jež chlapi zakládali v mrazivé noci na posměch stráži, která (napodobujíc minulá století) bděla při hře.

Jak špatně jsou vybrány věci krásy! Maličký praporek a loutkové divadlo, jež nemůže zjeviti než příběh v řadě oznamovacích souvětí, platily zde za umění. Dvě či tři loutkové hry, které se stále vracely, byly zkratkou vzdělanosti a strakatily se nevkusem školního druhu. Představeným divadla a vystěhovalecké vesnice byl komisař společnosti, Jiří Wegener. Sedával v pracovně, do níž se vcházelo po vysokém schodišti, připomínaje policejního presidenta, s nímž se kdysi setkal. Bylo nutné ohlašovali mu všechny návštěvy a Pilipaninec, kdykoliv přicházel, opovídal se strážci německého složení.

Skupina, s níž Mejgeš přijel před třemi měsíci do Prahy, byla onoho léta prvá a neměla hospodáře. Bylo tedy nutné přikročiti k jeho volbě, neboť společnost, vyplácejíc vystěhovalcům peníz na výživu, nemohla počítati s čísly příliš malými. Wegener velmi dlouho se rozmýšlel, koho má ustanoviti, až konečně padla jeho volba na Mejgeše, otce Iliadořina, neboť tento stařec co nejvýrazněji dával najevo touhu zbohatnouti.

„Neodcházejte," řekl komisař, když skončil před shromážděním výklad o závazcích, „zůstaňte!"

Zatím co se vyprazdňovala síň, Mejgeš s třesením si vzpomínal na ljutského myslivce. A přece stál! A přece mohl odpovídati, stíraje hřbetem ruky zbytky oběda!

Po chvíli ticha řekl Wegener, že nemá příčin, pro něž by mu měl důvěřovati více než ostatním. „Nicméně," pokračoval, „vzhledem k vašemu stáří ustanovuji vás správcem. Setrváte, dokud neodcestuje poslední skupina Ukrajinců. Budete šafářem stanice, budete vypláceti svým lidem mzdu v období čekání a budete se starati o jejich jídlo, buď že je sám připravíte, buď že sjednáte, aby obědvali po hospodách. Tento úřad neplatí ovšem pro cestu a tím méně pro Kanadu, avšak není vyloučeno, že vám jej ponechám."

Mejgeš se bál, že odklad cesty, s níž tak pospíchal byl nařízen soudem a že tajemství hrozné střelby bylo prozrazeno. Zblázněn nejistotou a předstíraje svrchovaný zájem, mluvil z cesty.

„Republikánští úředníci," děl, „přicházejí do chalup se zjevným přáním rušiti vesnický řád, způsob orby, trestů a sklizně. Nic se jim nelíbí a proti úmluvě přeměňují i domácí věci, jakkoliv mají moc jen nad veřejnými skutky. K řízení správy je třeba ušlechtilých záměrů a já těmto povinnostem neučiním zadost. Nehodí se to pro mne, a jestliže se mi přece dostává shovívavého štěstí býti správcem, bude vystřídáno hroznější pohromou."

„Třesky plesky!" řekl Wegener, „domluvili jsme. Zůstanete."

Mejgeš neuvykl raditi se a přijímal vše, co přicházelo, se selskou (...)

(......)