Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstřel

“Proč“ váhám? O jaké zásadě rozumuji? Běda, zdá se mi, že vidím čerta stonásobné ruky a andělské metly na posledním soudu! Varuji tě, což nevíš, kdo je to Pilipaninec?

Čině si šprým (zcela zavržitelný) z jeho zvyku neobraceti se, přiznal ses, Emile Weili, že jej miluješ. Slyšel jsem o papírku na kabátě a stopách křídy, jako by se vrátil školní věk a klepání na housle. Slyšel jsem o tvém nepohodlí, když jsi potom spěchal zahladiti nepořádek méně nápadný, než ses domníval, neboť Pilipaninec s pruhem ocasu není podivný. Pilipaninec, tvůj nevylíčitelný přítel, jemuž nic neškodí tou měrou jako právě tvoje přátelství a nauka, která je záminkou lenosti.

Souhvězdí jsou namalována na kartách a ty prohráváš ve hře nesmyslnější, než je farao. Fi, odlesky nebes v souvislosti čísel. Fi, pěťák v mém klobouku více se blíží smyslu nekonečna než tvoje nestoudná znamení, jdi si po svých, rybáři příhod, rušiteli tříd. Jdi si po svých, člověče z knihy a měřiči světla, které klopýtá, kdykoli bůh zavře oči. Lelkuj nad zahnutým růžkem své učebnice; veškerá moudrost je ti odepřena a veselí je vzdáleno tvého chechtotu, zatím co Pilipaninec se směje.

Nemám naděje, že mi porozumíš, hvězdáři, jehož Polárka je ztracena. Nemám naděje, že se vyznáš v potřebách jídla, rodiny, neděle a míru, ty, který věčně něco hledáš, který jsi mimo čas, bez dítěte a zpola nasycen — ale dovol Pilipanincovi, ať se vrátí s Iliadorou do svých Karpat."

„Ano," odpověděl doktor Weil, snímaje klobouk, „mohl bych to vše způsobiti či aspoň pracovati k tomu konci, avšak, neuvěřil jsem vám. Pilipaninec je zaměstnán, zamiloval se, má půtky s Dejmem, ale nedělá nic zlého. Snad sleduje hodinky a kalendář pozorněji než dříve, ale hvězdná obloha je mu, pokud vím, lhostejná."

Ramus již mlčel a tak se rozmluva skončila povzdechem, že čas nemá záměru.

V tu chvíli bila devátá a mimo Ramusovo stanoviště nešel nikdo ochotný k milosrdenství. Žebrák se zlostí zvedl svoji hůl a Weil se vzpřímil.

„Toho shluku názorů a hněvu pro nic," myslil si Weil, odcházeje.

Ramus se vracel nad zahradou řeky, v níž se jeho slepota domnívala viděti utonulou. Hle, žnečka uplývá, nedosahujíc srpku, který se zrcadlí před její vztaženou rukou. Žebrák se belhal, zatím co měsíc a mrtvá spěchaly. Konečně byly pruty mříže vystřídány náruživým meandrem, a tu na místě snadno poznatelném, neboť růžek hlavice byl uražen, Ramus se obrátil a přešel ulici. Hejtman, škaredý dům, slepý, přestárlý a zedraný, dům, jenž civí k nebi jako džbán, dům s ubohou ranou dveří, z nichž vytéká pramének světla, sklepení, které se vzneslo, když země opadávala, krystal soumraku, děravá loď a stoleté hnízdo krys ozvalo se ranou, dveře zapadly s výbuchem.

Nemocní tohoto domu se neuzdravovali a stálý podzim a stálá květena hrobů od plísní až ke kalichu hub poskvrňovala zdi a lezla po podlaze, připomínajíc můru a smrtihlava.

Ramus došel do své světnice, kde spali čtyři lidé, ale nikdo z nich nevstal a nepromluvil. Příchozí (...)

(......)