Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Odeta

Čtyři plavci sestoupili k nábřeží, a odpoutavše loď, směřovali k prámu. Stál asi ve třetině řeky nachýlen haldami písku, přes něž spočívaly naběráky. Když přistáli, svlékl si Nikodém kabát, a přidržuje řetěz lodice, řekl: „Všimli jste si zamračené stráže, která přechází po náplavce? To je starý Ječmínek. Ve své čtvrti rozdává dětem cukrovinky, ale je-li ve službě, škaredí se co nejhůř. Slyšel jsem, že kdysi pomohl mládencům ve věci solené kýty a že byl málem němý, když jej vyslýchali."

„Poznávám ho velice dobře," pravil Pilipaninec, „je to strážník, který mě sledoval dva dny."

„Bydlí u svaté Anny," děl Zajíc, nevšímaje si Rusínových starostí, „a je dobrý soused z důvodu, pro nějž bych vrátil peníze, které bych zvedl před policejním komisařstvím."

„Podej mi sochor," řekl čtvrtý muž, obraceje se k Pilipanincovi, „podej mi sochor a spusťme loď o maličko dolů po proudu." Když se tak stalo, zvedl ruku a pramice opět stála.

„Dobrá," doložil Dejm, „zdá se mi spravedlivé, že strážníci jsou škaredí a zasmušilí, cožpak nemá kovář krhavé oči a černé ruce?"

„Ticho, mlčte," pravil vrátný, přinášeje bolestnou harmoniku, „to je pro tebe," dodal, vzhlédnuv k Pilipanincovi, a spustil.

Táhlo na šestou hodinu a bylo slunné ráno. Dělníci pohroužili dírkované naběráky až k říčnímu dnu, dílo pokračovalo. Mimo pískařský prám jezdily parníky, plti složené z borového dříví, lodi vlečné a lodi nákladní, jež se potápějí až k horní fošně bortu. Dva či tři nenahraditelné vtipy, které během věků staly se pozdravem na této řece, se vyměňovaly z plavidla na plavidlo.

„Kdy pojedete nahoru, strýče?"

Pltníci, majíce ruku na štítcích čepic, poněkud medvědářských, neodpovídali.

Pilipaninec potápěl a soukal svoji násadu co nejhorlivěji, ale po sté vytáhl prázdnou kapsu.

„Bojím se," pravil Nikodém, „že nevyděláš ani na chléb." Ale proto ani on ani ostatní si hrubě Rusína nevšímali. Pracovalo se mlčky.

„Dnes," děl opět Dejm, ukazuje za mizejícím vorem, „na sklonku těchto řemesel, můžeme mnohého litovati. Kde jsou vypravování vížící se ke kameni Linu z Dolního Buku a ke kameni hastrmanskému?"

„Tyto hlouposti," odpověděl Zajíc, „jsou řádně odbyty. Zdá se mi drzé mluvit o závadných kamenech s takovou zaujatostí. To vše překáží plavbě."

„Ano," přisvědčil vrátný, vzpíraje koš, jehož násada se prohýbala, „do pěti let bude řečiště vysmejčeno a nenaleznete na starých místech hrubozrnného písku."

„Toho mi bude líto," poznamenal Zajíc, ale Dejm trval na tom, že úpadem se hnalo vždy mnoho vody, jež přináší zrnka křemene. „V těchto místech se obnovují písečná ložiska po povodních, jež vždy se budou opakovat."

„Víte co," řekl Nikodém, „zahraji Babinohu." Bylo deset hodin. Zajíc a Dejm zarazili po dvou lopatách do písečných hromad a rozvěsili na ně kabáty tak, aby tvořily kryt nad prázdným koutem.

„Toto odpočívadlo je lepší než dům," řekli Pilipanincovi, „je to důkladný stan, kde můžeš ležeti, maje ruce za hlavou." Dříve než Pilipaninec něco (...)

(......)