Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pilipanincův příchod

Pilipaninec přijel do Prahy v jakémsi spěchu nevinnosti; jeho truhlička ležela uprostřed nádražní síně jako jednoslabičné slovo, jež nikdo neslyší. Ti z podkarpatských Ukrajinců, kdo měli lodní lístky i lístky na železnici, pas a povolení vstoupiti na kanadskou půdu, byli očekáváni dopravním zřízencem, avšak lichý Pilipaninec nezaplatil nic mimo přeplavbu z Brém a bylo jeho věcí, jak se dostane k moři. Vystěhovala, již odešli v maličkém zástupu, nad nímž se vznášel duch horské Rusi, a těsná hodina se vyprazdňovala. Pilipaninec přeložil svůj raneček z místa na místo, očekávaje více překážek, než skýtá jízdní řád. Vteřiny probíhaly hlučně jeho tepnou a ticho, koruna kadeřavé hory, bylo ztraceno. Čekal bez trpělivosti a bez pohnutek k lepšímu činu ohýbal v prstech hřebík. V tu chvíli, ve zřejmém úsilí po náhodě, přistoupil k němu doktor Weil. Byla prokletá zima, za okny kvetlo napodobování jara a růže na metlách. Den a ulice obracely se k osmé a hvězdář hledal rozmarné důvody k veselosti, jež se ho zmocňovala. Spatřiv velikého Rusína, zamířil k němu. „Čekáte a nikdo nepřichází," řekl, přeháněje svůj zájem. Pilipaninec pokrčil rameny.

„Jsem u cíle."

„Jakže, je zřejmé, že přicházíte z východu republiky, a chtěl bych vsaditi sto proti jedné, že jste na cestě do Argentiny."

Tu Pilipaninec počal nekonečné vysvětlování, užívaje pro lepší srozumitelnost ruky téměř divoké.

Konečně se dali na cestu. Sníh na náměstí a větrné prameny z ulic připomínaly nitě a korále navlekačů. V tomto proudění a v této metelici, kde hvězdy hledají svého chodce, bylo něco příbuznosti s východem a Pilipaninec mluvil volně.

„Milý pane," řekl nakonec doktor Weil, „jsem jist, že jste se dobře rozhodl. Nechť na Poloninách vládne divoký kanec a mír. Nevzpomínejte na kulovnici! Neštěstí bylo blízké a jenom náhodou zůstal osudný náboj v brašně. Nuže, nemyslete již na nic a zvedněte opět svou bednu. Pojďme, nevěděl jsem, že přijedete, ale mohu říci, že jsem vás očekával."

Zdvořilý hvězdář byl by si nejraději naložil Rusínovo zavazadlo na záda, ale rozpomenuv se, že příliš sešel a že se nemůže vydati posměchu pro jedinou ránu, zůstával jenom ve střehu, aby zachytil břemeno, až spadne. Pilipaninec je nesl na hlavě.

Kráčeli parkem, přízraky lesa se opožďovaly a od paty hodin na vysoké žerdi staly se neviditelnými zároveň se závojem rusalčiným a šátkem na očích ruské panny.

Prošli městem až k jihu, neboť Weil bydlil v nejzazší části Podolí.

„Zde," řekl, vcházeje do domu, jehož černé a zhyzděné dveře připomínaly klášter zatracení.

Weil prohledal kapsy, a naleznuv konečně klíč, otevřel. Zachovávali ticho déle, než bylo potřebí, a Weil byl po prvé na rozpacích.

„Nuže," řekl konečně a vzhlédl k ohromným údům, jež v této zkoušce se sklonily, neumenšivše se, „světnice je dosti veliká, abychom v ní mohli spát, než se shledáte s ostatními, kteří přijeli z Karpat."

„Cestuji sami," odpověděl Rusín, a ujav se vaku, vysypal jeho obsah. Byly (...)

(......)