Vladislav Vančura

OBČAN DON QUIJOTE A JINÉ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Občan Don Quijote

Don Quijote a Sancho chodí doposud světem. Jednoho večera dorazili do hospody, která se nazývá U houkající sovy a leží na konci vesnice Alty poblíže Sevilly. V těch končinách vládl toho truchlivého času generál Franco, bylo to tedy za času povstání, kdy všelijaká cháska zapalovala statky a věšela poctivé sedláčky. V řečené vesnici obsadili Francovi vojáci všechny domy, jež zůstaly ušetřeny, a nikde nebylo volné postele. Don Quijote a Sancho projeli pustou vsí a marně se poptávali po noclehu. Tu si Sancho vzpomněl na zapadlou hospodu a vybídl rytíře, aby jej následoval.

„Milosti,“ řekl, když se blížili k Houkající sově, „dobře jste učinil, že jste se svěřil kroku mého osla, neboť je to nejchytřejší zvíře ze všech, jež stříhají ušima a hýkají. Mám-li mluviti pravdu, musím doznat, že právě on mi dal znamení, ucítiv v tom směru otýpku sena. Jeho zásluhou si tedy, Milosti, usteleme v teplé stáji, či chcete-li, v zámku; jeho zásluhou budeme spáti nikoliv pod šibenicemi, ale v seně pod nádherným krovem, kde houkají sovy, či jak vy říkáte, v zámku pod malovaným stropem a za zpěvu sličných paní.“

„Dobrá,“ odpověděl don Quijote, „tvůj osel se zastavil, sesedni tedy a promluv s hospodským.“

„Chcete, Milosti, říci, abych pojednal s kastelánem?“ poznamenal opět zbrojnoš.

„Chci říci právě to, co říkám,“ odsekl don Quijote. „Je čas, příteli, abychom nazývali vše pravým jménem.“

Na ta slova vzhlédl Sancho s podivením na svého pána; zdálo se mu, že jej nepoznává. Když se prosťáček dost na rytíře vynadíval, svezl se s osla, a navléknuv si uzdu na loket, jal se bušiti do vrat. Sotva dopadly první rány, otevřelo se okno v průčelí a ze vrat vyběhla kopa vojáků. Všichni ti lidé se vrhli na Sancha a zasypali jej otázkami. Mluvili však cizím jazykem a zbrojnoš ani rytíř z nich nebyli moudří.

„Pomoz Pánbůh,“ řekl Sancho k svému pánu, když domluvil velitel cizích vojáků, „nerozumím ani zbla, ale podle šibenic, které jsme viděli, uhaduji, že se v tom chlapisku neskrývá nic dobrého. Obraťme se k němu zády, Milosti, a dovolte, ať mu Rosinanta a můj oslík zamávají na rozloučenou.“

Řka to, chtěl se moudrý Sancho poradit s Vaňkem a dral se do sedla. Ale dříve než zvedl koleno a dříve než jaksepatří uchopil oblouky, jala se ta cizí cháska bušiti do jeho břicha a strhla s koně i dona Quijota.

Sotva však Sancho spatřil svého pána na zemi, vjela do něho taková zuřivost a taková síla, že mu bylo hračkou vytrhnouti se svým trýznitelům. Když to provedl, dal se statečný zbrojnoš do křiku a volal: „Vy prachaso, vy šejdíři z děr, cožpak nepoznáváte, s kým máte čest? Jářku, je někde na světě hlupák, který by nevěděl, kdo je don Quijote de la Mancha?“

Když padlo to vznešené jméno, nastrkali si ti cizí vojáci ruce do kapes a z hloučku se vyhrabal jakýsi chlapík, který se narodil ve Španělsku a zároveň s cizinci sloužil Francovi. Ten člověk dovedl hovořit cizími jazyky a pravil: „Pane strážmistře, páni vojáci, vidím a poznávám, že ten starý ťulpas má pravdu. Maska, která stojí před vámi, je vskutku don Quijote. Pravda, je to hrabě z Nemanic, chroustá cibuli s česnekem a co živ neměl v hrsti čtyrák, ale nic naplat, je to pán, drží s pány a my mu tedy nemůžeme na kobylku.“

Potom mluvil řečený vzbouřenec s cizím strážmistrem o tom, jak je don Quijote ve Španělsku vážen a ctěn.

„Dobrá,“ odpověděl vposled voják, který si potrpěl na vzorné předky, „je-li to chlapisko modré krve, daruji mu život. Ať táhne do stodoly, ale přisámbohu, kdyby to snad byl vyzvědač a kdyby chtěl dávat nějaká znamení těm španělským čertům, rozkáži, aby mu hodili na krk oprátku.“

„Správně, pane strážmistře,“ pravil povstalec, který sloužil za tlumočníka, a když se pak dosyta vypovídal, odvedl dona Quijota se Sanchem na označené místo. „Slýchal jsem, že jste velice zábavný blázen a že váš sluha platí za vtipálka, jichž se vejde jen šest do tuctu, proč však u všech všudy stále mlčíte?“ otázal se cestou strážce dona Quijota. Rytíř přešel otázku a nehnul ani brvou, ale Sancho, který byl dobrák od kosti, prohodil: „Na to ti odpovím, až budu mít ručnici, která ti visí na rameni.“

„A hleďme, hleďme! snad nejsi nějaký republikán?“

„Jsem!“ vykřikl Sancho a ušklíbl se, jako by si tropil žerty.

Za podobných hovorů došli všichni tři do stodoly. Tu požádal Francův povstalec dona Quijota, aby mu odevzdal své zbraně. Když se to stalo, zlomil rytířovo kopí na dva kusy, a vetknuv jeho meč do škvíry mezi dvěma trámy, učinil s ním totéž.

„Jakže,“ řekl si Sancho, „což se můj pán nebude bránit? Což v něm nevzkypí krev, cožpak strpí tu neuvěřitelnou pohanu?“

Don Quijote však nehnul ani prstem a nepronesl slova. Stál a rozhlížel se na všechny strany. Když pak jeho oči uvykly tmě a když zvedl hlavu vzhůru, spatřil oběšence, který se pootáčel na své oprátce.

„Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého!“ vykřikl don Quijote a poznamenal se znamením kříže, „ve jménu svaté Trojice mi dovolte, abych sňal to tělo s trámu!“.

„Pro mne a za mne,“ odpověděl Francův povstalec, „čiňte, co se vám líbí, ale vidím, že jsem se ve vás zmýlil a že za mnoho nestojíte. Pah, to mi mohl dáti rozum: suchý pán a břichatý sluha!“

„Když jsme již u sluhů,“ ozval se v tu chvíli Sancho, „nemohl bys mi říci, proč ses dal zverbovat k těm hrdlořezům?“

„Nech na hlavě! Nech na hlavě a buď rád, že ti ještě sedí na ramenou!“ Těmito slovy končil Francův povstalec rozhovor a měl se k odchodu.

Zatím don Quijote přistavil zednické kozy k místu, kde visel oběšenec, a zrobiv jakési lešení, snesl mrtvolu a položil ji na otep slámy.

„Přisámbohu,“ vykřikl Sancho zhlédnuv její tvář, „vždyť je to dívka!“

„Je to Dulcinea,“ pravil don Quijote po chviličce mlčení. Řka to, přiklekl k její hlavě, jako to činíval za bláznovských časů, a setrval bez pohnutí na kolenou, co by člověk odříkal dvakrát zdrávas. Když se pak sdostatek vynadíval na tvář mrtvoly, obrátil se don Quijote k Francovu povstalci s prosbou, aby mu řekl, čeho se ta nešťastnice dopustila a proč byla popravena.

„Ta holka,“ odpověděl Francův povstalec, „se postavila pánům vojákům a křičela jim do tváře: ‚Ať žije republikánské Španělsko! Ať žije španělský lid a svoboda!‘“

„Podobné provinění se trestá smrtí?“ otázal se opět don Quijote.

„To bych řekl!“ přisvědčil Francův povstalec, a sebrav zbytky kopí i rozlomený meč, zamířil k vrátkům.

„Nuže,“ vykřikl don Quijote a zastoupil tomu člověku cestu, „slyšte, co pravím! Slyšte, co vyznávám!“ Řka to, vyrval povstalci ručnici a zahoukal mu do uší všechna ta slovíčka, za něž generál Franco rozdává oprátky.

Potom svázav povstalce a vpraviv mu do úst roubík, vyhoupl se don Quijote na koně a dal se v cval. Na rychlejší jízdu nebylo ani pomyšlení, neboť Rosinanta je od let chybná na přední nohy a Sanchův osel je pouhý chuďas, který podle hříčky, která se vnucuje, nemůže s cvalíkem leč cválati. Nicméně, když ujeli kus cesty a když za nimi utichla střelba, otázal se Sancho svého pána: „Milosti, nepřítel, kterého pronásledujeme, je za námi, a kdybych směl mluvit podle prostého rozumu, skoro bych řekl, že utíkáme.“

„Nech těch knižních obratů, Sancho, a utíkejme rychleji,“ děl don Quijote. „Jsem si jist,“ dodal po chvíli, „že taková dvě chlapiska, jako jsme my, nemají práva padnout jen proto, aby dokázala svou statečnost. Jsem si jist, že jsme stvořeni pro něco lepšího.“

„Běda,“ naříkal Sancho a přerušil svým sténáním řeč Quijotovu, „vy sám, Milosti, nemůžete si zatajit, že prcháme, ale jak se tento útěk srovnává s pravidly našeho cechu? Co tomu řekne potulné rytířstvo?“

„Třesky plesky,“ děl don Quijote a zakázal si mluviti o rytířských řádech. „Ztratil jsem z přemíry jejich ušlechtilosti rozum,“ dodal po chvíli, „ale nízkost a zloba, kterou jsem viděl v posledních měsících, mi jej vrací.“

„Slýchávám,“ řekl opět Sancho hekaje podle poskoků osla, jemuž se celý svět podivuje, „slýchávám, že člověk nemá říkati hop, dokud nepřeskočí. Vy, Milosti, se již těšíte z návratu rozumu, ale právě před okamžikem jste zaměnil opět selskou holčici za Dulcineu. Můj zbrojnošský rozum mi totiž, Milosti, našeptává, že to byla pradlena.“

„Každá španělská dívka je Dulcinea!“ odpověděl don Quijote s vážností hodnou jeho obnoveného rozumu. „Každá Španělka je Dulcinea,“ opakoval don Quijote, „a každý Španěl je tak trošičku vladařem. Ty sám, Sancho, jsi osvědčil v té věci značnější vlohu než nějaké rozené kníže. Pro tento vladařský rys své povahy milují Španělé nad všechno svobodu a nesnášejí tyranie.“

„Tomu, Milosti, rozumím,“ řekl Sancho.

„Neříkej mi Milosti,“ ozval se opět don Quijote, „ale soudruhu. Oslovuj mě tím jménem a nermuť se, že utíkáme. Za tři dny dorazíme k republikánskému vojsku, a dá-li Bůh, osvědčíme svou statečnost. Cítím, že ta věc spočívá v kázni.“