Vladislav Vančura

OBČAN DON QUIJOTE A JINÉ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Selské Vánoce

V Hraštici, už je to hezkých pár let, žil sedlák. Jmenoval se Homola – Homola Václav. Byl tak trochu rozkřičený, ale jinak dobrotisko a hospodář, aby ho pohledal. Toť se ví, o chybičku není nikdy nouze, a tak si ten náš Václav rád zavdal a byl celý živý do muziky. – Jak někde vrzla basa, už tam letěl. Svatby, křtiny, hodování, procesí a pohřby jakbysmet ho náramně vábily. Zkrátka, kde se zpívalo a hrálo, byl Václav Homola všude nejprvnější.

Když pochovávali starého Kvasničku, foukal Václav štěbenec. A krásně! K nevypovědění! Muzikant za peníze by se musil na Václava pětkrát nastavit a ještě by nesebral takovou notu. Lidičky, lidičky, lidičky, jak ten chlap hrál „Na rozloučení, mé potěšení, pod okny máj ti vystavím“! Ne, kdo to neslyšel, ať se nemíchá do řeči o písničkách! Mladice tehdy brečely ažaž, a co dělaly baby, o tom je hanba mluvit! Pohřeb byl, jak se říká, důstojný, ale potom se věc trochu pokazila. Když byl Kvasnička pod drnem, zaskočila chasa do hospody. Slovo dalo slovo, spustily se veselé kousky a za chvíli byla celá šenkovna jedno dopuštění. Václav Homola vypil o nějaký žejdlík víc, a jak byl v ráži, bral muzikantům z rukou inštrumenty. Kapelník, Jakub Jiránek, se na to škaredil a už bylo zle: popadl smyčec, srazil Václavovi s hlavy čepici a povídá:

„Co, ty mě budeš zahanbovat? Pětatřicet roků vyhrávám s vlastní bandou a teď mám slyšet, že jsem nějaký budižkničemu! Jářku, podívej se na talíř, kolik jsem vybral peněz!“

S odpuštěním: škvrnilo se tam – tento – pět krejcarů a nějaký šesták. Václav chtěl starému Jakubovi zalepit hubu a přihodil k tomu pakatýlku dvě zlatky. Zacinkaly náramně pěkně, ale co je to platné: čest je čest! Než se člověk mohl pomodlit otčenáš, spustil Jiránek znovu bandurskou. Byla z toho řežba. Z houslí lítaly třísky, basa chrupla jako chroust, trubky byly nadranc a na štěbenec si už taky nikdo nezapískal.

Taková škoda! Pane na nebi, to je konec živobytí! To je učiněný hrob – hepší! – Je to pravda! Jiránek se z toho nikdy nedostal. Víckrát si nevrzl. Do smrti si nesehnal bandu. Byl namydlen. Třel bídu s nouzí a nikdo neví, co ho víc mrzelo: hlad nebo ostuda?

Jakub to napřed tloukl, jak se dalo. Potom si pořídil kolovrátek a patnáct let chodil od čísla k číslu. – Ale začpak taková muzika stojí? Chudák stará se hanbil až do krve.

Za ten dlouhý čas Václav Homola také neomládl, jenže jídat dvakrát týdně maso a potírat si zobák husím sádlem, je, panečku, něco dočista jiného. To si člověk zachová jiskru; má dlouhý dech a může troubit do aleluja. A také ano! Václav Homola hrál na všech posvíceních a na každé pouti, až řinčela okna. Vedlo se mu dobře, a když měl na zádech sedm křížků, hádali lidé, že mu táhne šedesátka.

Jednou, před vánocemi, napsal Václav Homola svým dvěma synům, aby sebrali manželky a přijeli se s nimi podívat na svátky do Hraštice. Starý chtěl nevěstám, jak se říká, vytřít zrak. Chtěl jim ukázat, čemu se u nás říká svátky a pořádný oběd.

Homolovy nevěsty (...)

(......)