Vladislav Vančura

OBČAN DON QUIJOTE A JINÉ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Povětří

Tak prosím: ta škebule se vdává! Už jo, marná řeč. Už v tom poletuje. Já ji, člověče, znám nějakejch pětadvacet roků. Tahala se s Josefem už jako takovýhle žábě. No, holka jako vítr; co ti mám povídat: vymetla s ním každou tancovačku a máma ji prala ažaž. Takhle v pondělí ráno, hemenexségr, tos měl slyšet! Stará Šoltysová na ni čekávala před stavením. Jen tak ve spodničce, ruce nahatý a vařečku za faldama. Milej zlatej, ta dovedla utáhnout pěknejch pár facek; jo a meč v ruce: hotový neštěstí.

Tak ti jednou spím a trada! Křik, mrtvej by si musel sednout. Hrníčky nám skákaly na polici a manželka povídá: „Františku, mrkni na dvorek, aby tu holku stará nepřerazila.“

Tak šáhnu po perkách, zapálím si půlčíka a du. Jo, kamaráde, to bys byl zíral. Bětka klečela mámě u nohou. Punčochy na půl žerdě, mikádo až na nos a že prej kdesi cosi: láska si nedá poroučet. Bečela jako Turek a Šoltyska jí to líská jednou vod východu, jednou vod jihu. Říz ho! Plácačka už byla na cimprcampr.

„Milostpaní,“ povídám, „co je tohle za operu, Aida mrskanáta? Jo, ale nájemníci nemají biletky. Tentoleto paprleto, dál to neteče!“

Když sem jí to tak pěkně řek, šoustnu holku, aby neřvala, a hasím si to s nima do sednice. Šoltys lez zrovna z postele a hledal řemen. Jářku: „Starouši, žádný krveprolití, žádný rozčilování. Holka má sukni jenom na tkaloun, tak jakýpakcopak, když se tkanička rozváže.“

No, teda, musel bys Šoltyse znát; uhranul mě přezkou zrovna na ucho. Herdek filek, málem bych se byl zapomněl. To víš, takovej pápěra, člověk by ho roztrh na vejpůl. Rači sem vodpískal surovost a povídám: „Dejte mi, pane šéf, připálit.“

Při tý sirce jsem dědka kapánek pocásal za bíbra – a tumáš! Haranti lezou z kanafasu, Šoltyska praští hrncem a Bětka – eště celá uřvaná – se na mě žene jako fúrie. Rambajs učiněnej.

Bon. V půl desátej se vobracím s koňma. Vozili sme mour - zrovna jako dnes – a Šoltys se Šoltyskou a s Bětkou makal na place. Měl sem je akorát za hřbetem. Tak koukám: Starej dělá hlínu. Stojí po kolena v blátě, hrne suchý do mokrýho a ženský honěj kostry u cihlářskýho šenku. Vysypou formu pískem, bouchnou s ní na stůl, uříznou flákotu, vyválejí a bims do díry! Bims ho!

Známá věc, pane, vesta s krejzlíkem, nebudu ti o tom pět báje ani pohádku máje. – Tak kde sem přestal? Jo, koukám za Bětkou. Nesla formuli pěkně na břiše, prohnutá, bosatá, šátek do vočí a tejl nahatej. Čupr žába. Pozejrám teda, jaký má řádský předsevzetí, a najednou, můj ty Tondo kolenatej, holka začne plivat, hubu má plnou slin a že je jí nanic. Joj, byla v druhým měsíci a přišlo jí zle vod žaludku. Šoltysku to hnedka trklo. Jakpak by ne, vždyť v tom byla sama nejmíň devětkrát!

„Jářku,“ povídám závozníkovi, kterej byl tehda se mnou, „Franc, teď mě podrž. Ten starej fešula má u mě vod rána vroubek, a až začne Bětku linkovat, tak na něj – se mi zdá – skočím!“ Bať, já, starej Kocián, si myslel, že jí táta chce zakroutit krk. A co bys tomu řek? Bacil se přes kapsu a poslal (...)

(......)