Vladislav Vančura

OBČAN DON QUIJOTE A JINÉ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zvony mého kraje

Ve Zbraslavské kronice na místě, kde je řeč o vroucí oddanosti krále Václava II. k Marii Panně a kde se dále mluví o lásce, kterou král choval k rozkošné končině, ležící při soutoku řeky Berounky s řekou Vltavou, je zaznamenáno podobné vypravování:

Jednou, když byl Zbraslavský klášter právě dostavěn, prodléval Václav II. se svými přáteli v opatské síni. Světnice ležela na příhodném místě a z jejích oken byl utěšený pohled. Král obrátil k němu pozornost, a jak se sem a tam rozhlížel, uchvátila krása zbraslavské krajiny jeho duši i jeho smysly. Byla pak nádhera toho pohledu tak veliká, že král nemohl podržeti v tajnici svého srdce přebytek citu a že promluvením úst pronesl dobré slovo, řka takto:

„Kdybych to čarovné místo, jež zvlažuje vidlice řek a jež oplývá pastvinou a jež je nikoliv neúrodné, pokud běží o pole a vinice, kdybych to místo, které až do mých časů skýtalo rozkoše králům, ochotným věnováním a jako trvalý dar nebyl udělil své paní, Marii Panně, nikdy nikomu jinému, ba snad ani Kristu, nebyl bych je nabídl.“

Možná, že ve chvíli, když se král ujal slova, zazněly zvony.

Možná, že tehdy nastával právě soumrak a kotlina, již svírá výběžek Brd se stráněmi na vltavském břehu a dále s úbočím nad Radotínem, se naplnila chvějnými zvuky.

Zněl zvon. Zněl jasný zvon.

Král umlkl, šlechticové zkřížili ruce na prsou, opat v zadumání si chystal odpověď a v polích oráči, kteří se navraceli domů, na krátký okamžik zadrželi koně.

Zněl zvon. Zněl úder kovového srdce, jenž jako znamení se vznáší nad krajem.

Zněl zvon, hlas, který napomíná vládce k pokornosti a který dělníkům dá opět pocítit, že země patří Bohu a že ji oráč miluje tak mocně jako král.

Bouře, bitvy, zmar i dlouhá období míru přešla nad opatstvím a nezměrné množství vod uplynulo v řekách. Časy se změnily.

Již se neklikatí cesta k dřevěnému mostu, již po ní nezní klus ani dupání královských jízd, ale ozývá se tam veselá trubka. Po stopě soumarů vůz za vozem se žene motorizované stádo. Klaksony houkají, od rychlosti se zvedá vítr a starý pán, který si vyšel zhlédnout pohřebiště králů, je nucen chňapnout po své čepici. Má proto zlost a bez zalíbení se dívá na skupinu školáků, kteří snad ještě mají nosíky v dětinském nepořádku, a přece – skoro naslepo uhádnou každou značku automobilek.

Aero 30! Škoda! Buick! A tenhle pekáč, který si to sype nejméně stovkou, bude bugatka!

Tak se změnil život při staré cestě.

(...)

(......)