Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kmitas

A přihodilo se druhého dne, že Přemysl Český splnil – pokud běželo o majetek – vůli mazovského velmože, a že po rozmluvě, která ho pranic nepoutala, vyjevil přání jeti do lesů na lov. – Šetřil koní, chtěl dopřáti oddechu i lidem; rozkázal, aby čeští pánové setrvali ve svých příbytcích, a pustil se do lesů se Zemomyslem.

Přemyslova družina tedy odpočívala. Rytíři sňali brnění, zavěsili přílbice na dřevěný kolík, opřeli si čelist o hruď a obracejíce chodidla k ohni rozmlouvali o lepších časech.

Ah, býti rytířem je snadné živobytí, ale král, král nemá nikde stání!

Uprostřed léta, kdy se nebe odívá azurem a leskem perleti, sní o třeskutých zimách tam někde na severu, kde kráká havran, a kde vlk s čenichem u země ubíhá po jezdcových stopách.

Králův duch táhne z končiny do končiny, jde dál a dál, vyráží do samot, jde pláněmi, uniká k půlnoci, k mořím a ke zpěněným vlnám. Jde dál a dál, jde jako táhnou vlci a chochol na jeho přílbě se stále čepýří, stále jím zmítá nějaký severák.

Ach král je týrán hladem tak jako žebráci. Král prahne po okrajku světa, kde boží prst vepsal do závěje: Hic sunt Leones! Když potom vzejde zima a všichni dobří chasníci se tisknou k ohništi, a když je zříte, kterak taškaří při hře v kostky, když kdekdo odpočívá, a když je šťasten ve svém závětří, co myslíte, že robí král?

Vystavil záda plískanici, brodí se ve sněhu. Jeho nepokojný duch se rozletěl až někam k poledni, kde roste strom podobný vějíři, kde tluče slavík a kde se na hebounkém písku kolébají želvy.

Ach, býti vladařem je špatné živobytí!

Sluhové, kteří si u krbu opekli levý bok, se líně obracejí a zahánějí stráž:

„Ticho, u čerta! Jestli nepřestaneš se svým bubnováním, zlomím ti paličky! Ať jsi mi venku! Ať tě dnes nevidím!“

V neděli si chce každý prosťáček narovnat hřbet, ale král, který je vznešený a který je pln slávy, velí, aby mu osedlali koně. Chystá se na divokou jízdu. Je vystrojen, oblékl těsný kabátec. Nádherná postava vězí v ještě nádhernějších tkaninách, dva zelené pruhy aksamitu splývají s jeho ramen, sobolina mu obtáčí hlavu, zlato se třpytí na ostruhách.

Po králově boku jede pak mazovský velmož Zemomysl. Pohání svého koníka, je upachtěn, chomáč peří se tetelí za jeho hlavou a hlas mu zaniká, hlas mu bere vítr.

„Králi, v mých lesích je na tisíce stád a ta stáda jsou zcela nepodobna stádům v západních zemích. Chceš uloviti daňka třikráte většího, než bývá daněk ve tvých háječcích? Chceš ozdobit stan jeho parohy? Chceš vyšívat medvěda či se chceš pustit za vlčí smečkou?“

Král pádí dál. Až v hloubi pralesa přitáhl koni uzdu. Je tam malý mlátek, je tam maličké rozšíření cesty. – Král se zastavil, již k němu dobíhá mazovský velmož a za ním bezdechá družina: devět šlechticů, lantmistr, dobrý kněz; dobří pánové. Král dává spočinouti hrdým myšlenkám, tváří se vlídně, naslouchá, ale velmož a jeho devět přátel, páni a lantmistr nedovedou říci pranic příjemného. I zdá se, že v blízkosti krále jeden zhloupl a že druhý (...)

(......)