Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BLOUDĚNÍ

Nemohu popsat své zoufalství. Žádné slovo lidské mluvy nedokáže vyjádřit mé pocity. Byl jsem zaživa pohřben s výhledem na smrt v mukách hladu a žízně.

Mechanicky jsem přejel horečnýma rukama po zemi. Jak se ta skála zdála suchá!

Ale jak jsem mohl opustit tok potůčku? Opravdu tu nebyl! Teď jsem pochopil ono podivné ticho, když jsem se zaposlouchal, zda k mému sluchu nedolehne volání mých společníků. Tedy ve chvíli, kdy jsem poprvé vkročil tak pošetile na nepravou cestu, nevšiml jsem si, že tam už potok není. Bylo mi jasné, že se přede mnou otevřela postranní chodba, zatímco Hansův potok sledoval jiný svah a vzdálil se s mými společníky do neznámých hlubin!

Jak se tam vrátit? Stopy jsem přece žádné nezanechal. Mé nohy nedělaly v žule žádné otisky. Lámal jsem si hlavu řešením tohoto neřešitelného problému.

Má situace se dala vyjádřit jediným slovem: ztracen!

Ano, ztracen v hlubinách, které se mi zdály nezměřitelné. Těch třicet mil zemské kůry mi tížilo ramena strašnou váhou. Cítil jsem, že mě to drtí.

Pokoušel jsem se zaměřit své myšlenky k pozemským věcem. Jen stěží se mi to dařilo. Mým vyděšeným vědomím prošly vzpomínky na Hamburk, na dům v Královské třídě, na ubohou Gretu, na celý ten svět, pod nímž jsem zabloudil.

Ve světě představ jsem znovu viděl všechny příhody naší cesty, plavbu přes moře, Island, pana Fridrikssona, Sneffels! Říkal jsem si, že živit v sobě za takové situace třeba jen stín naděje, bylo by čiré šílenství. Lepší bude vzdát se všech na-dějí.

Jaká lidská moc by mě taky mohla vyvést na zemský povrch a rozevřít obrovskou klenbu, která se mi táhla nad hlavou? Kdo by mě mohl přivést na správnou cestu a spojit mě s mými společníky?

„Ach strýčku!“ vykřikl jsem zoufalým hlasem.

To bylo jediné slůvko výčitky, které mi přišlo na rty, neboť jsem pochopil, jak ten nešťastník musí trpět, když hledá zase mne!

Měl jsem jídlo na tři dny a plnou láhev vody. Ale déle jsem tu nemohl zůstat. Mám však jít nahoru nebo dolů?

Jistě nahoru! Neustále stoupat! Tak musím přece přijít na místo, kde jsem opustil potok, k nešťastnému rozdvojení chodby. Jakmile budu mít jednou potok zas pod nohama, budu moci vždy vystoupit zpět na vrchol Sneffelsu.

Že mi to nenapadlo dřív! V tom byla opravdu jediná naděje na záchranu.

Musil jsem tedy co nejrychleji najít Hansův potok.

Vstal jsem, opřel se o okovanou hůl a počal chodbou stoupat. Svah byl dost příkrý. Kráčel jsem však s nadějí a bez rozpaků, jako člověk, který si nemůže zvolit jinou cestu. Půl hodiny jsem nenarazil na žádnou překážku.

Snažil jsem se (...)

(......)