Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZACHRÁNĚN

Když jsem přišel k sobě, měl jsem mokrou tvář, ovšem mokrou od slz. Nemohu říci, jak dlouho mé bezvědomí trvalo. Neměl jsem nejmenší možnost uvědomovat si čas. Žádné osamění se nikdy nepodobalo mému, žádné opuštění nebylo tak úplné.

Po pádu jsem ztratil mnoho krve. Cítil jsem, že mě celého zaplavuje. Ach, jak jsem teď litoval, že jsem nezemřel! A co taky dělat? Přemožen bolestí, zapudil jsem všechny myšlenky a skulil jsem se ke stěně.

Cítil jsem už, jak se mě znovu zmocňuje mdloba a s ní úplné otupení, když mi udeřil v sluch náhlý hluk. Vypadal jako vzdálené hřmění. Slyšel jsem, jak se zvukové vlny ztrácejí zvolna v dalekých hlubinách propasti.

Co to bylo za zvuk? V zemské kůře se zřejmě odehrával nějaký úkaz. Výbuch plynu nebo sesun mohutné skalní vrstvy.

Znovu jsem naslouchal. Chtěl jsem vědět, ozve-li se hluk znovu. Tak uplynula čtvrthodina. V chodbě bylo naprosté ticho. Ani tlukot vlastního srdce jsem neslyšel.

Náhle mi vnikla do ucha, bezděčně přitisknutého ke stěně, vzdálená a nesrozumitelná slova. Zachvěl jsem se.

Halucinace! pomyslil jsem si.

Ale ne. Když jsem naslouchal pozorněji, zaslechl jsem opravdu šeptající hlas. Ve své slabosti jsem však nemohl rozeznat, co říká. A přece tu někdo mluvil! Tím jsem si byl jist.

Na okamžik jsem se bál, že to jsou má vlastní, ozvěnou vrácená slova.

Možná že jsem nevědomky volal. Sevřel jsem pevně rty a přitiskl znovu ucho ke stěně.

Ano, skutečně! Někdo mluví! Někdo mluví!

Když jsem se přemístil podle stěny o několik stop dál, zaslechl jsem hlas zřetelněji. Podařilo se mi zachytit i několik nejasných, podivných, nesrozumitelných slov. Přicházela ke mně jako slova pronášená tiše, pouze šeptem. Několikrát jsem mezi nimi slyšel slovo „förlorad“.

Co znamenalo? Kdo je pronášel? Určitě strýc nebo Hans. Ale jestliže jsem je slyšel, mohli taky oni slyšet mne!

„Pomoc!“ vykřikl jsem ze všech sil. „Pomoc!“ Naslouchal jsem, číhal ve tmě na odpověď, na výkřik, na vzdech. Nic se neozvalo. Tak uplynulo několik minut. V hlavě se mi rozvířilo na tisíce myšlenek.

Zdálo se mi, že můj zesláblý hlas nemůže dospět až k mým společníkům.

„A přece to jsou oni,“ opakoval jsem si. „Kdo jiný by mohl být skryt na třicet mil pod zemským povrchem?“

Znovu jsem naslouchal. Posouval jsem ucho po stěně a našel jsem tak přesné místo, kde hlas nabýval maxima síly. Slovo „förlorad“ mi znovu zaznělo v uchu a pak se ozvalo opět ono hřmění, které mě už prve vyvedlo z mého otupění.

„Ne,“ řekl jsem si, „ne! Tato slova ke mně nedoléhají zemským masívem.

Stěna je žulová a žulou by nepronikl ani nejsilnější výbuch. Tyto zvuky přicházejí přímo chodbou! Jo to určitě projev nějakého zvláštního akustického úkazu!“ Znovu jsem naslouchal. Tentokrát, ano, tentokrát jsem zaslechl v prostoru zřetelně své jméno!

Vyslovil je snad strýc? Hovořil s vůdcem a slovo „förlorad“ bylo slovo dánské.

Tehdy jsem pochopil vše. Aby mě slyšeli, musil jsem mluvit těsně u stěny, která vedla hlas jako železný (...)

(......)