Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V JESKYNI

Když jsem přišel k sobě, ležel jsem v pološeru na tlustých přikrývkách.

Nade mnou bděl strýc, pátrající v mé tváři po zbytcích života. Při mém prvním vzdechu mě vzal za ruku, při mém prvním pohledu vykřikl:

„Žije! Žije!“

„Ano,“ odpověděl jsem slabým hlasem.

„Chlapče,“ řekl strýc, když mě k sobě přitiskl, „už jsi zachráněn!“ Byl jsem nesmírně dojat přízvukem, s nímž tato slova pronesl, a ještě víc péčí, kterou je doprovázel. Ale musela přijít tak strašná zkouška, aby v profesorovi vzbudila podobné citové projevy.

V této chvíli přišel Hans. Spatřil mou ruku v strýcově dlani. Troufám si tvrdit, že v jeho očích zasvítilo živé uspokojení.

„God dag,“ řekl.

„Dobrý den, Hansi, dobrý den,“ šeptal jsem. A teď mi, strýčku, řekněte, kde to vlastně jsme!“

„Až zítra, Axele, až zítra. Dnes jsi ještě slabý. Dal jsem ti na hlavu obvaz, který nesmíš uvolnit. Spi tedy, chlapče, a zítra se dovíš vše.“

„Tak mi aspoň řekněte, kolik je hodin a který je den.“

„Je jedenáct hodin večer a dnes je neděle 9. srpna. Ale do desátého tohoto měsíce ti zakazuji všechny otázky.“

Byl jsem opravdu příliš slabý. Očí se mi samy zavíraly, potřeboval jsem noc k odpočinku. Usnul jsem tedy s myšlenkou, že mé osamění trvalo tři dlouhé dny.

Když jsem se nazítří probudil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Mé lůžko, sestavené ze všech cestovních přikrývek, bylo upraveno v krásné jeskyni, ozdobené nádhernými krápníky. Podlahu pokrýval jemný písek. Bylo pološero. Ani pochodeň, ani lampa nikde nesvítila, a přece zvnějšku vnikalo úzkým otvorem ve stropu nepochopitelné světlo. Slyšel jsem taky nejasné a neurčité šumění, podobné hukotu vln rozbíjejících se o břeh. Občas jsem zaslechl i hvízdání větru.

Napadlo mi, zda jsem se vůbec probudil, zda ještě nespím, zda můj mozek poraněný pádem nevnímá nějaké neskutečné zvuky. Ale ani oči, ani uši mě v tom nemohly klamat.

To je přece denní světlo, pomyslil jsem si, které sem vniká puklinou skal! A tohle je šumot vln i svist větru! Buď se mýlím, nebo jsme se vrátili k povrchu Země. Že by se byl strýc vzdal své výpravy? Nebo ji už šťastně dokončil? Právě jsem si kladl tyto obtížné otázky, když strýc vstoupil.

„Dobrý den, Axele,“ řekl vesele. „Vsadil bych se, že ti je už dobře.“

„Ano,“ odpověděl jsem a posadil se na své přikrývky. „Musí tomu tak být, protože jsi spal docela klidně, Bděl jsem u tebe střídavě s Hansem a oba jsme viděli, jak viditelně se zotavuješ.“

„Opravdu, cítím se docela svěží a na důkaz toho jsem ochoten vzdát čest snídani, kterou mi nabídnete.“

„Budeš jíst, chlapče. Horečku už nemáš. Hans namazal tvé rány jakousi mastí, jejíž tajemství znají jen Islanďané. Opravdu zázračně se ti (...)

(......)