Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIDDENBROCKOVO MOŘE

Zprvu jsem neviděl nic. Oči odvyklé světlu se mi rázem zavřely. Když jsem je mohl otevřít, zůstal jsem stát, spíš udiven než okouzlen.

„Moře!“ zvolal jsem.

„Ano,“ odpověděl strýc. „Liddenbrockovo moře. A těším se pomyšlením, že se žádný plavec nebude se mnou přít o čest z tohoto objevu a o právo dát mu své vlastní jméno!“

Rozlehlá vodní plocha, začátek jezera nebo oceánu, táhla se až do nedozírna. Široce vykrojené pobřeží nabízelo posledním vlnám jemný zlatý písek, posetý lasturkami, v nichž žili první zemští tvorové. Vlny se v nesmírném uzavřeném prostoru lámaly se zvláštním zvučným šumotem. Při závanech čerstvého větru se z nich zvedala lehká pěna. Několik spršek mi dopadlo na tvář. Na lehce skloněném pobřeží, asi sto sáhů od hranice vln, končily poslední výběžky skal, šíří

cích se a stoupajících do nezměřitelné výše. Některé z nich přerušovaly nízké pobřeží ostrými hřebeny a vytvářely výběžky i mysy, ohlodávané zuby příboje. V

dáli sledoval zrak jejich hřbety, ostře se rýsující proti mlžnému pozadí obzoru.

Byl to skutečně oceán s křivolakou linií břehu, ale oceán zcela pustý a vzhledu neobyčejně divokého.

Jestliže jsem mohl dohlédnout po tomto moři do značné dálky, zasloužilo se o to zvláštní světlo, které osvětlovalo i nejmenší podrobnosti. Nebylo to sluneční světlo oslnivých paprsků s nádhernou jiskřivostí, ani bledé a matné světlo hvězd, které je jen světelným odrazem bez tepla. Ne. Mohutnost tohoto světla, jeho chvějivý rozptyl, jeho jasná a suchá běl, jeho mírné teplo, jeho jas vskutku silnější než jas luny, to vše svědčilo o původu ryze elektrickém. Byla to jakási severní zář, trvalý kosmický jev, který naplňoval tuto jeskyni, schopnou pojmout celý oceán.

Klenba zavěšená nad našimi hlavami, chcete-li jakási obloha, zdála se vytvořena z velkých mraků, z pohyblivých a měnivých shluků par, které se jistě v některých dnech musí srážet v prudké lijavce. Musil jsem věřit, že pod takovým atmosférickým tlakem nemůže dojít k vypařování vody. A přece z nějakých neznámých důvodů byly zde v ovzduší mohutné mraky. Toho dne však „bylo hezky“. Elektrické pole vytvářelo ve vysokých oblacích podivnou hru světla. Na spodních plochách mračen přebíhaly živé stíny a mezi rozdělenými oblaky k nám pronikaly pozoruhodně jasné paprsky. Slunce to však nebylo, protože tomuto světlu chybělo opravdové hřejivé teplo. Jeho účin byl smutný a nesmírně pochmurný. Místo nebe plného zářivých hvězd jsem vytušil nad těmito mraky žulovou klenbu, která mě drtila celou svou ohromnou váhou. A celý ten prostor by byl přes svou rozlehlost nestačil k procházce ani té nejskromnější družici.

Vzpomněl jsem si tehdy na teorii jistého kapitána, který si představoval zeměkouli jako dutou kouli, v níž stlačený vzduch světélkuje a kde obíhají po tajemných dráhách dvě hvězdy, Pluto a Proserpina. Měl snad pravdu?

Byli jsme opravdu uvězněni v obrovské dutině. Její šířku jsme nemohli zjistit, protože pobřeží se táhlo do nedozírna. Ani (...)

(......)