Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SEN O DĚJINÁCH ZEMĚ

Dne 13. srpna jsme se probudili velmi brzy. Šlo o slavnostní spuštění nového, rychlého a pohodlného dopravního prostředku.

Ze dvou tyčí jsme zhotovili stožár, z třetí tyče vyrobili veslo a z přikrývek plachtu. To byla výstroj prámu. Provazů jsme měli dost. Celek byl velmi pevný.

V šest hodin dal profesor znamení k nasednutí. Potraviny, zavazadla, nástroje, zbraně a značné množství sladké vody byly už na prámu. Hans zasadil i kormidlo, kterým mohl plavidlo řídit. Sedl si k veslu. Já odvázal konec lana poutajícího nás k břehu. Natáhli jsme plachtu a rychle vypluli.

Ve chvíli, kdy jsme malý přístav opouštěli, napadlo strýce, který si potrpěl na zeměpisná jména, přístav pokřtít. Mezi jinými uvažoval i o mém jménu.

„Já vám chci navrhnout jiné jméno,“ řekl jsem.

„Jaké?“

„Jméno Grety – Gretin přístav; to by se na mapě docela pěkně vyjímalo.“

„Dobrá, tedy Gretin přístav.“

Tak se vzpomínka na mou drahou snoubenku spojila s naší dobrodružnou cestou.

Vítr vanul od severovýchodu. Pluli jsme s větrem v zádech nejvyšší rychlostí. Velmi hustý vzduch měl pozoruhodný tah a dul do naší plachty jako mohutný ventilátor.

Za hodinu už mohl strýc naši rychlost propočítat.

„Poplujeme-li tak dál,“ řekl, „urazíme za den nejméně třicet mil a brzy spatříme protější břeh.“

Já jsem neodpověděl a šel jsem si sednout na příď prámu. Na obzoru se snižoval severní břeh. Obě jeho ramena se široce rozvírala, jako by nám chtěl plavbu usnadnit. Velké mraky vrhaly na hladinu rychlé šedivé stíny, které jako by těžce doléhaly na chmurné vody. Stříbrná zář elektrického světla, odrážená místy kapkami vody, vrhala na boky plavidla světelné skvrny.

Brzy se nám země ztratila z dohledu a s ní zmizel i poslední opěrný bod.

Nebýt pěnivé brázdy za prámem, byl bych si mohl myslit, že jsme zůstali zcela nehybně stát.

K polednímu se na hladině zavlnily obrovské chaluhy. Znal jsem vegetační sílu těchto rostlin, které sestupují na mořské dno až do hloubky dvanácti tisíc stop a rozmnožují se i pod tlakem čtyř set atmosfér. Často vytvářejí pole tak rozlehlá, že ztěžují i lodní plavbu. Nikde však, jak věřím, nerostou chaluhy tak gigantické jako v Liddenbrockově moři.

Náš prám plul podle řas dlouhých tři až čtyři tisíce stop, které se jako obrovští hadi vinuly do nedohledna. Bavil jsem se tím, že jsem zrakem sledoval nekonečné stuhy, doufaje stále, že zahlédnu jejich konec. A přece celé hodiny byly má trpělivost a můj údiv klamány. Jaká přírodní síla mohla vytvořit takové rostliny a jak musela Země vypadat v prvních staletích svého věku, když účinkem tepla a vlhka se rozvíjel na jejím povrchu rostlinný život?

Přišel večer a světelný stav jako včera nedoznal žádné změny. Byl to stálý jev, s jehož trvalostí jsme musili počítat.

Po večeři jsem se natáhl u paty stožáru a brzy jsem usnul spánkem plným nijakých snů.

Nehybný Hans u kormidla nechal prám splývat zcela volné. Vítr vanul ostatně odzadu, a tak bylo řízení zbytečné.

Od našeho (...)

(......)