Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

AXELŮV OSTROV

Středa 19. srpna. – Prudce vanoucí vítr nám naštěstí umožňuje prchnout rychle z bojiště. Hans je stále u kormidla. Strýc, zahloubán do úvah nad bitevní scénou oddává se opět netrpělivému pozorování moře.

Cesta nabývá zase nudné jednotvárnosti, kterou bych však nechtěl rušit za cenu včerejšího nebezpečí.

Čtvrtek 20. srpna. – Vítr od severoseverovýchodu dost nestálý. Plujeme rychlostí půlčtvrté míle za hodinu.

K poledni se ozývá vzdálený hluk. Zaznamenávám tento fakt, aniž jej mohu vysvětlit. Je to jakýsi neustálý hukot.

Upozorňuji na to strýce, který kroutí hlavou. Jsem přesto přesvědčen, že se nemýlím. Neblížíme se k nějakému vodopádu, který nás strhne do propasti? Je možné, že takový způsob sestupu by svou kolmostí strýci vyhovoval, ale já…

Několik mil po větru musí být rozhodně nějaký hlučný úkaz, protože teď slyšíme už velmi silný hukot. Přichází z oblohy nebo z moře?

Zdvihám oči k mrakům v ovzduší a snažím se proniknout jejich hloubkou.

Nebe je klidné; mraky se vznášejí až nahoře u klenby. Zdá se, že jsou bez pohybu a ztrácejí se ve světelném záření. Příčinu jevu nutno tedy hledat jinde.

Zkoumám proto čistý obzor, zbavený vší mlhy. Jeho vzhled se nemění. Pochází-li však ten hukot z vodopádu, vrhá-li se toto moře do nějakého spodního prostoru, vydává-li onen hukot padající spousta vod, musí se zrychlit proud a jeho vzrůstající rychlost nám může dát představu o nebezpečí, jež nás ohrožuje.

Pozoruji proud. Není žádný. Prázdná láhev, kterou vrhám do moře, zůstává za námi.

Ke čtvrté hodině Hans vstává, zavěšuje se na stožár a šplhá nahoru. Jeho zrak obhlíží celý kruh oceánu kolem prámu. Pak utkvívá na jednom místě. Jeho tvář nejeví žádné překvapení, ale jeho pohled se zostřuje.

„Něco uviděl,“ říká strýc.

„Taky si myslím.“

Hans slézá, ukazuje rukou k jihu a říká:

„Der nere!“

„Tam dole?“ opakuje strýc.

Bere si svůj dalekohled a dívá se pozorně asi minutu, která mi připadá jako celé století.

„Ano, ano!“ volá.

„Co vidíte?“

„Veliký sloup vody, stoupající nad hladinu.“

„Zas nějaký mořský tvor?“

„Asi.“

„Otočme tedy příď víc k západu, protože už víme, jak se chovat před těmito nebezpečnými předpotopními netvory.“

„Plujme dál,“ říká strýc.

Obracím se k Hansovi. Ten svírá kormidlo s neměnnou pevností.

Ač nás od zvířete dělí ještě vzdálenost, kterou odhadujeme nejméně na dvanáct mil, můžeme pozorovat vodní sloup, vyrážený z jeho dýchacích otvorů.

Musí to být tedy zvíře obrovského těla. Utéci by znamenalo podřídit se nejzákladnějšímu zákonu opatrnosti. Ale my jsme sem nepřišli proto, abychom byli opatrní.

Plujeme vpřed. Čím víc se blížíme, tím výš sloup roste. Jaký netvor může nabrat takové množství vody a vyvrhovat ji pak takhle bez přerušení?

V osm hodin večer nejsme už ani dvě míle daleko. Tmavé nestvůrné tělo příšery leží na hladině jako ostrov. Jaký to jev! Jaká hrůza! Zdá se, že délka netvora překračuje tisíc sáhů. Co je to za kytovce, jakého ani Cuvier, ani (...)

(......)