Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BOUŘE

Pátek 21. srpna. – Nazítří nám nádherný gejzír zmizel z očí. Vítr zesílil a my jsme se rychle vzdalovali od pelová ostrova. Jeho hukot zvolna slábl.

Počasí – pokud se dá mluvit o počasí – se trochu mění. Ovzduší je nasyceno párami, které přinášejí elektřinu, vzniklou vypařováním slané vody. Mraky se viditelné snižují a nabývají olivového zbarvení. Elektrické světlo jen těžce proniká průsvitnou clonou spuštěnou nad jevištěm, na němž dojde k bouřnému dramatu.

Cítím zvláštní nepokoj jako zvířata na zemi před bouří. Kupovitá mračna seskupená na jihu nabývají zlověstného vzezření. Mají onen „hrozivý“ vzhled, kterého jsem si už častokrát na počátku bouře povšiml. Jsou tak těžká, že se nemohou od obzoru zdvihnout. Ale při závanu vysokého vichru se zvolna rozpouštějí, ztemňují a spojují v jedinou vrstvu pochmurného vzhledu. Občas se dosud osvětlený chuchvalec par zvedne nad šedavou stěnu, ale brzy se zase ztrácí v temné hmotě.

Ovzduší je jistě nasyceno elektřinou. Proniká i mým tělem. Vlasy se mi na hlavě ježí jako při doteku stroje na výrobu elektřiny. Zdá se mi, že kdyby se mě teď mí společníci dotkli, dostali by elektrickou ránu.

V deset hodin dopoledne se příznaky bouře zvýrazňují. Řekl bych, že vítr trochu polevil, aby nabral dechu. Shluk mračen se podobá obrovskému měchu, v němž se shromažďuje uragán.

Nechci věřit hrozivému nebi a přesto se neubráním poznámce:

„Blíží se nečas.“

Profesor neodpovídá. Má vražednou náladu, když vidí, jak se oceán před ním táhne stále donekonečna. Při mých slovech krčí rameny.

„Přijde bouře,“ říkám a ukazuji k obzoru. „Mraky se snižují k moři, jako by je chtěly rozdrtit.“

Je naprosté ticho. Vítr ulehl. Příroda je jako mrtvá; ani nedýchá. Na stožáru, kde už pozoruji slabý oheň sv. Eliáše, visí v těžkých záhybech zplihlá plachta.

Prám tkví nehybně uprostřed těžkého moře bez jediné vlny. Jestliže už neplujeme, proč tedy nechávat plachtu, která by nás mohla při prvním poryvu vichru uvrhnout do záhuby?

„Stáhněme plachtu a položme stožár!“ říkám. „Bude to opatrné.“

„Ne k čertu!“ volá strýc. „Stokrát ne! Ať nás vichr přepadne! Ať nás uragán odnese! Ať konečně spatřím pobřežní skály, i kdyby se měl náš prám o ně rozbít na tisíc kousků!“

Ještě nedomluvil, když se jižní obzor náhle změnil. Nahromaděné páry se srazily ve vodu a vzduch prudce stržený tam, kde sražením par vznikla prázdnota, změnil se ve vichřici. Žene se z nejvzdálenějších koutu podzemní dutiny.

Temnota houstne. Jen stěží si mohu udělat několik neúplných poznámek.

Prám se houpá a skáče. Strýc je přehozen z jednoho konce voru na druhý.

Plazím se k němu. Zavěšuje se pevně na konec lana a se zřejmým uspokojením pozoruje rozbouřené živly.

Hans se nehýbá. Jeho dlouhé, vichrem rozcuchané vlasy spadají přes nehybnou tvář a dodávají mu podivného vzhledu, protože konečky vlasů se mu ježí světelnými chocholy. Připomíná svou hrůznou maskou předpotopního člověka, současníka Ichtyosaurů a Megatherií.

Stožár však (...)

(......)