Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PRAČLOVĚK

Nemohu popsat pocity, které prožíval profesor Liddenbrock. Jeho překvapení, nedůvěru a nakonec vztek. Nikdy jsem neviděl člověka tak vyvedeného z míry a potom tak rozzuřeného. Únava z přeplavby, prožitá nebezpečí, to vše mělo začít znova! Místo vpřed pluli jsme vzad!

Strýc se však rychle vzpamatoval.

„Ach, jaké kousky mi tu osud zahrál!“ zvolal. „Živly se proti mně spikly!

Vzduch, oheň a voda spojily své úsilí, aby se postavily proti mému postupu!

Dobrá! Uvidí, co má vůle dokáže! Nepovolím, neustoupím jim ani o píď a pak se ukáže, zvítězí-li člověk, nebo příroda!“

Jak tak stál vyzývavě na skalisku, podobal se rozzuřený profesor Liddenbrock strašnému Ajaxovi, zřejmě naplněn vzdorem k bohům. Pokládal jsem za vhodné zakročit a nasadit jeho nesmyslnému vzkypění uzdu.

„Poslyšte,“ řekl jsem rozhodně, „tady dole musí mít každá ctižádost své meze. Proti nemožnému nelze bojovat. Pro cestu přes moře jsme vybaveni špatně. Pět set mil se nedá zdolat na bídně svázaných trámech s pokrývkou místo plachty a s klackem místo stožáru. Nemůžeme prám řídit, jsme jen hříčkou bouří. Pokoušet se podruhé o tu šílenou přeplavbu bylo by šílenství.“ A bez přerušení jsem plných deset minut uváděl dlouhou řadu nezvratných důkazů. Strýc mi však nevěnoval pozornost a z argumentů nevnímal ani jediný.

„Na prám!“ vykřikl.

To byla jeho odpověď. Marně jsem se snažil, prosil ho, namáhal se. Narážel jsem na vůli tvrdší než žula.

Hans právě dokončil opravu prámu. Ten podivný člověk nejspíš uhodl strýcovy úmysly. Několika kusy lan plavidlo opravil. Už nad ním vztyčil plachtu, v je-jíchž vlajících záhybech si hrál vítr.

Profesor Hansovi řekl několik slov. Ten ihned začal nakládat zavazadla a připravovat vše k odplutí. Vzduch byl dost čistý a severozápadní vítr celkem stá-

lý.

Co jsem mohl dělat? Oběma vzdorovat? Nemožné. Kdyby se aspoň Hans spojil se mnou! Ale to ne. Zdálo se, že Islanďan se vzdal vlastní vůle a uložil si slib sebezapření. Od služebníka tak oddaného svému pánu jsem nemohl nic čekat.

Musil jsem jít vpřed.

Už jsem chtěl zaujmout na prámu své obvyklé místo, když mě strýc pokynem ruky zastavil.

„Odplujeme až zítra,“ řekl.

Odpověděl jsem gestem člověka smířeného se vším.

„Nesmíme nic opomenout,“ pokračoval strýc. „A protože mě osud zavál na tuto část pobřeží, neopustím je, dokud neprozkoumám okolí.“ Byla to poznámka zcela pochopitelná. Věděli jsme přece, že jsme se vrátili na severní pobřeží, ale nikoli na místo našeho vyplutí. Gretin přístav musel být víc na západ. Bylo tedy velmi rozumné místo našeho nového přistání pečlivě prohlédnout.

„Pojďme tedy na průzkum!“ řekl jsem.

Nechali jsme Hanse u jeho práce a odešli jsme. Prostor mezi okrajem moře a úpatím předhoří byl dost široký. Mohli jsme jít půl hodiny, než jsme narazili na skalní stěny. Naše nohy drtily nesčetné ulity všech tvarů a velikostí; kdysi v nich žili tvorové prvních (...)

(......)