Jules Verne

CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ROZLUŠTĚNÍ

Odešel?“ zvolala Marta, která se objevila po zaskřípění přibouchnutých domovních dveří, což otřáslo celým domem.

Ano,“ odpověděl jsem. „Odešel pryč.“

„A co jeho oběd?“ ptala se stará hospodyně.

„Nebude obědvat.“

„A co večeře?“

„Nebude večeřet.“

„Cože?“ zvolala Marta a sepjala ruce.

„Opravdu, Marto, ani on, ani nikdo jiný v tomto domě nebude jíst! Můj strýc Liddenbrock nám všem uložil přísný půst až do chvíle, kdy rozluští zcela nerozluštitelný starý čarodějnický text.“

„Nebesa! To tedy zemřeme hlady!“

Neodvážil jsem se dodat, že s člověkem rázu mého strýce nás čeká tento osud zcela nevyhnutelně.

Stará hospodyně byla doopravdy zděšena a vrátila se s nářkem do kuchyně.

Když jsem osaměl, napadlo mi, že bych to měl říci Gretě. Ale jak se dostat z domu? Profesor se může každou chvíli vrátit. A bude-li mě volat? Bude-li chtít pokračovat v dešifrovací práci, kterou by se byl marně zabýval i sám Oidipus? Co by se stalo, kdybych neodpověděl na jeho zavolání? Nejmoudřejší bylo zůstat doma. Jeden mineralog z Besançonu nám právě poslal sbírku křemičitých geod, kterou bylo nutno roztřídit. Pustil jsem se tedy do práce. Třídil jsem, označoval a ukládal do skříní všechny ty duté kameny, v nichž jiskřily drobné krystalky.

Ale práce mě nemohla plně zaujmout. Starý dokument nedovolil, abych se zabýval něčím jiným. V hlavě mi hučelo. Zmocnil se mě zvláštní neklid. Vzrůstala ve mně předtucha blízké katastrofy.

Za hodinu byly všechny geody roztříděny. Sedl jsem á do velkého utrechtského křesla, spustil paže a zvrátil hlavu nazad. Zapálil jsem si dýmku s dlouhou zahnutou troubelí, jejíž vyřezávaná hlavička představovala nenucené ležící najádu. Pak jsem se bavil sledováním zakuřovacího procesu, který z mé najády udělal zvolna úplnou černošku. Občas jsem naslouchal, neozvou-li se na schodišti kroky. Nic. Kde může jen strýc být? Představoval jsem si ho, jak pobíhá stromořa-dím na altonské silnici, jak rozhazuje rukama, tluče holí do zdí, seká s ní silnou rukou do trávy, sráží květy bodláků a ruší klid osamělých čápů.

Vrátí se vítězně, nebo zničeně? Kdo vyhraje? Záhada, nebo on? Tak jsem uvažoval a přitom jsem vzal mechanicky do rukou papír s nepochopitelnou řadou písmen napsaných mou vlastní rukou. Opakoval jsem si: „Co to znamená?“ Snažil jsem se seřadit písmena tak, aby tvořila slova. Marně. Ať jsem je řadil po dvou, po třech, po pěti nebo po šesti, nevycházelo z toho pranic rozumného. Jen čtrnácté, patnácté a šestnácté písmeno tvořilo anglické slovo „ice“ a čtyřiaosmdesáté, pětaosmdesáté a šestaosmdesáté slovo „sir“. Konečně uprostřed nápisu na druhé a třetí řádce jsem zpozoroval latinská slova „rota“, „mutabile“, „ira“, „nec“ a „atra“.

K čertu! pomyslil jsem si, tahle poslední slova dávají zdánlivě za pravdu strýcově domněnce o jazyku dokumentu! A ve čtvrté řádce vidím dokonce ještě slovo „luco“, které v překladu znamená „posvátný les“. Je pravda, že na třetí řádce je slovo „tabiled“, tvaru vysloveně (...)

(......)