Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XII
DVANÁCT TISÍC STOP NAD ZEMÍ

Cesta přes Chile probíhala dosud bez vážnějších nehod. Ale teď se najednou objevily nesnáze a nebezpečí, která s sebou nese cestování v horách. Boj s přirozenými překážkami teprve začínal.

Před dalším pochodem bylo nutno rozhodnout důležitou otázku. Šlo o to, jak překročit andské pohoří a nevzdálit se od stanovené dráhy. Catapaz byl dotázán na radu.

„V této části Kordiller,“ odpověděl, „znám jenom dva schůdné přechody.“

„Jistě průsmyk Arica,“ řekl Paganel, „který objevil Mendoza?“

„Ovšem.“

„A průsmyk Villarrica, který leží na jih odtud?“

„Ano.“

„Nuže, příteli, tyto dva průsmyky mají jenom jedinou vadu, že nás totiž odvádějí příliš daleko na sever nebo na jih.“

„A vy byste nám mohl navrhnout jiný přechod?“ otázal se major.

„Ovšemže,“ odpověděl Paganel, „průsmyk Antuco, který leží na sopečnatém svahu na třicátém sedmém stupni třiceti minutách, tedy jenom půl stupně od naší cesty. Leží ve výši pouhého tisíce sáhů a byl objeven Zamudiem de Cruz.“

„Budiž,“ řekl Glenarvan, „ale znáte ten průsmyk, catapaze?“

„Znám, mylorde, už jsem tudy Andy přecházel, ale nenavrhl jsem ho, protože je to spíše dobytčí cesta, které používají indiánští pastevci z východních svahů.“

„Nuže, příteli,“ odpověděl Glenarvan, „tam, kde projdou pehuenčská stáda klisen, ovcí a skotu, dokážeme projít i my. A protože tak se neodchýlíme od své dráhy, vzhůru do průsmyku Antuco!“

Ihned bylo dáno znamení k odjezdu a výprava zmizela v údolí Lejas mezi obrovskými krasovými masívy. Cestovatelé a jejich průvodci stoupali po sotva znatelném svahu. Kolem jedenácté hodiny musili obejít jezírko, které bylo přirozenou nádrží a malebným dostaveníčkem všech okolních říček; se zurčením se sem sbíhaly a znehybněly zde v průzračné kráse. Nad jezerem se prostíraly rozsáhlé „llanos“, horské travnaté pláně, kde se popásala indiánská stáda. Potom dorazili cestující k bažině, která se táhla na jih i na sever, a že se z ní dostali, za to mohli děkovat jen instinktu svých mezků. V jednu hodinu se před nimi vynořila špičatá skála, jejíž vrchol věnčily pobořené bašty ballenarské pevnosti. Minuli ji. Svahy byly již příkřejší, kamenitější a pod kopyty mezků se s rachotem valily dolů kaskády uvolněných kaménků. Kolem třetí hodiny se objevila další malebná zřícenina pevnosti zničené za povstání roku 1770.

„Hory zřejmě neoddělují lidi dostatečně,“ řekl Paganel, „musí se ještě opevňovat.“ Od té chvíle byla již cesta neschůdná, a dokonce nebezpečná; úhel svahu se stále víc rozvíral, stezky byly čím dál užší, děsivé propasti zely cestujícím pod nohama. Mezci postupovali opatrně a se skloněnými hlavami očichávali cestu. Oddíl jel v řadě. Občas zmizela madrina v prudkém záhybu z dohledu a malá karavana se pak řídila jenom vzdáleným zvukem zvonku. A rozmarné zákruty stezky nejednou rozložily kolonu do dvou rovnoběžných řad, takže catapaz mohl mluvit s peóny, ale mezi nimi zela nepřekročitelná propast dvě stě sáhů (Sáh – 1,9 m.) (...)

(......)