Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVIII
ZA PITNOU VODOU

Jezero Salinas zakončuje dlouhou řadu bažin, které sousedí s pohořím Ventana a Guamini. Kdysi sem chodívaly nesčetné výpravy z Buenos Aires pro sůl, neboť vody jezera obsahují značné množství chloridu sodného. Nyní se však voda pod mocným žárem vypařila, všechna sůl, která v ní byla, se usadila a jezero se změnilo v jediné obrovské lesklé zrcadlo.

Když Thalkáv mluvil o tom, že v jezeře Salinas je pitná voda, měl na mysli sladkovodní přítoky, které se do něho na četných místech vlévají. V té době však byly jeho přítoky vyschlé právě tak jako jezero samo. Prudké slunce vysálo všechnu vodu. Proto když žíznící družina přišla k vyschlému jezeru, zmocnilo se všech zděšení. Musili se nějak rozhodnout. Trocha vody, která jim zůstala v kožených měších, byla napůl zkažená a nemohla uhasit jejich žízeň. Tu teď začínali všichni těžce pociťovat. Hlad a únava ustupovaly před naléhavou žízní. „Rukah“, jakýsi kožený stan, který postavili domorodci v jedné proláklině a potom ho opustili, poskytl vyčerpaným cestovatelům útulek, zatímco jejich koně ulehli na bahnitý břeh jezera a s odporem škubali mořské rostliny a suché rákosí.

Když se všichni usadili v rukahu, oslovil Paganel Thalkáva a otázal se ho, co by měli podle jeho mínění učinit. Mezi zeměpiscem a Indiánem se pak rozpředl živý rozhovor, z něhož Glenarvan několika slovům porozuměl. Thalkáv mluvil klidně. Paganel gestikuloval za dva. Rozmluva trvala několik minut, načež si Patagonec zkřížil ruce na prsou.

„Co říkal?“ ptal se Glenarvan. „Pokud jsem porozuměl, Thalkáv radí, abychom se rozdělili.“

„Ano, na dvě skupiny,“ odpověděl Paganel. „Ti, jejichž koně jsou již tak zmořeni únavou a žízní, že se sotva vlekou, mají podle svých sil pokračovat v cestě po sedmatřicáté rovnoběžce. Ti, kteří mají koně lepší, mají jet před nimi po téže cestě a prozkoumat řeku Guamini, která se třicet mil odtud vlévá do jezera San Lucas. Bude-li tam dost vody, počkají na své druhy na březích Guamini. Nebude-li tam voda, vrátí se k druhé skupině, aby jí uspořili zbytečnou cestu.“

„A pak?“ otázal se Tom Austin.

„Pak se budeme muset odhodlat a zajet sedmdesát pět mil k jihu, k prvým výběžkům pohoří Ventana, kde je mnoho řek.“

„Myšlenka je to dobrá,“ odpověděl Glenarvan, „a okamžitě se podle ní zařídíme. Mého koně nedostatek vody ještě tolik nezkrušil, a proto se nabízím, že doprovodím Thalkáva.“

„Mylorde, vezměte mě s sebou,“ zvolal Robert, jako kdyby šlo o nějaký výlet.

„Budeš nám však stačit, chlapče?“

„Budu! Mám dobrého koně, ten přímo dychtí jet dále. Budete tak hodný… mylorde?… Prosím pěkně.“

„Pojeď tedy, hochu,“ řekl Glenarvan. Byl rád, že se nebude musit od Roberta odloučit. „Však my tři bychom museli být už hodně neobratní,“ dodal, „kdybychom nenašli nějakou čistou a čerstvou pitnou vodu.“

„A co já?“ řekl Paganel.

„Vy, milý Paganele,“ odpověděl major, „vy zůstanete se zálohou. Znáte třicátou sedmou rovnoběžku, řeku Guamini i pampu příliš dobře, abyste (...)

(......)