Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIX
RUDÍ VLCI

Nadešla noc. Bylo novoluní, kdy je měsíc neviditelný pro všechny pozemšťany. Jenom nejasná záře hvězd osvětlovala pláň. Na obzoru se v husté mlze ztrácela souhvězdí zvířetníku. Vody Guamini nehlučně plynuly jako dlouhý pruh oleje, stékající po mramorové desce. Ptáci, čtyřnožci i plazi odpočívali po denní únavě a nad nesmírným územím pamp se rozkládalo ticho pustiny.

Glenarvan, Robert a Thalkáv podlehli zákonu přírody. Spali na husté vrstvě vojtěšky hlubokým spánkem. I koně podlehli únavě a spali vleže. Jenom Thauka, skutečný čistokrevný kůň, ušlechtilý v odpočinku právě tak jako v běhu, spal stoje se strnulýma nohama, připraven vyrazit na sebemenší pánovo znamení.

V ohradě panoval naprostý klid a uhlíky nočního ohně, pozvolna dohasínající, vrhaly do tiché temnoty poslední záblesky.

A přece se kolem desáté hodiny Indián po krátkém spánku probudil. Jeho zrak se zpod svraštělého obočí upíral do tmy a sluch naslouchal zvukům z pláně. Zřejmě se snažil postřehnout nějaký nepozorovatelný zvuk. Po chvíli se rozhostil na jeho tváři, obvykle tak klidné, jakýsi nepokoj. Zjistil snad, že se blíží potulní Indiáni nebo že se sem plíží jaguáři, vodní tygři či jiná nebezpečná zvířata, o něž není v blízkosti řek nouze? Tato domněnka se mu patrně zdála nejpravděpodobnější, protože vrhl spěšný pohled na palivo složené v ohradě a jeho nepokoj ještě vzrostl. Vždyť všechno suché stelivo z alfafar by se rychle spálilo a nemohlo by nadlouho zadržet dravou zvěř.

Za těchto okolností Thalkávovi nezbývalo než vyčkat, co se bude dít, a on také čekal, polosedě, s hlavou v dlaních, s lokty opřenými o kolena a s nehybným zrakem, tedy v pozici člověka, kterého náhlý úlek vytrhl ze spánku.

Minula hodina. Každý jiný by se na Thalkávově místě upokojil okolním klidem a znovu by ulehl. Avšak tam, kde by cizinec netušil nic podezřelého, ostré smysly a vrozený instinkt Indiánův vycítily, že se blíží nebezpečí.

Zatímco napjatě poslouchal a číhal, jeho kůň tlumeně zaržál a zavětřil směrem ke vchodu do ramady. Patagonec vyskočil.

„Thauka ucítil nepřítele,“ řekl.

Ticho vůkol ještě bylo, klid však již nikoliv. Thalkáv zahlédl, jak se v trsech kyrra-mammelu nehlučně pohybují nějaké stíny. Tu a tam zasvitly ohnivé body, které se míhaly všemi směry, pohasínaly a znovu se rozsvěcovaly. Vypadalo to jako tanec fantastických lampiónů na hladině nesmírné bažiny. Cizinec by tato světélka nepochybně pokládal za světlušky, jež za tmy svítí na nesčetných místech pamp, ale Thalkáv se nedal mýlit. Pochopil, o jaké nepřátele jde. Nabil si pušku a postavil se na stráž u prvních kolů ohrady.

Nečekal dlouho. Pampou se rozlehla zvláštní směsice štěkání a vytí. Odpověděl na ně výstřelem z pušky, po němž se ozval strašlivý jek celého sta zvířat.

Glenarvan a Robert se ihned probudili a vyskočili.

„Co se děje?“ otázal se mladý Grant.

„Indiáni?“ ptal se Glenarvan.

„Ne,“ odpověděl Thalkáv, „aguary.“

Robert se podíval na Glenarvana.

„Aguary?“ (...)

(......)