Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXVI
ATLANTIK

Dvě hodiny plul ombu po nesmírném jezeře a dosud se nepřibližoval k pevné zemi. Plameny, které strom spalovaly, pozvolna hasly. Pominulo hlavní nebezpečí té strašné cesty. Major se spokojil poznámkou, že by nebylo divu, kdyby se zachránili.

Proud zachovával stále svůj původní směr od jihozápadu k severovýchodu. Tma, osvětlovaná jen tu a tam nějakým opožděným bleskem, byla opět hluboká a Paganel marně hledal na obzoru nějaký orientační bod. Bouře se schylovala ke konci. Velké krůpěje byly vystřídány lehkým mžením, které se rozptylovalo ve větru, a velká těžká mračna se vysoko na nebi houfně trhala.

Ombu plul v dravém proudu rychle. Letěl po hladině s neobyčejnou rychlostí, jako kdyby byl pod jeho korou nějaký mocný hnací stroj. Nic nenasvědčovalo, že nepopluje takto po celé dni. Ke třetí hodině ranní však major poznamenal, že jeho kořeny občas narážejí na zem. Tom Austin pozorně sondoval dlouhou ulomenou větví půdu a zjistil, že dno stoupá. O dvacet minut později ucítili cestující náraz a ombu se zastavil.

„Země! Země!“ zvolal Paganel hlasitě.

Konce ohořelých větví narazily na výčnělek půdy. Nikdy neměli žádní plavci takovou radost, že narazili na mělčinu. Ta zde byla přístavem. Robert a Wilson už vyskočili na pevnou zem a provolávali radostné hurá, když se ozvalo dobře známé zahvízdnutí. Plání se rozlehl koňský dusot a ze tmy se vynořila vysoká postava Indiánova.

„Thalkáve!“ zvolal Robert.

„Thalkáve!“ opakovali jeho druhové.

„Amigos! Přátelé!“ řekl Patagonec, který očekával cestovatele tam, kam je proud musel zanést, protože tam zanesl i jeho.

A už zdvihal Roberta Granta v náruči a tiskl jej k hrudi, nedbaje, že se na něho pověsil i Paganel. Vzápětí mu Glenarvan, major a námořníci srdečně stiskli ruku, šťastni, že se opět shledávají s věrným průvodcem. Pak je Patagonec zavedl do kůlny opuštěné estancie. Tam plápolal teplý, hřejivý oheň, na němž se opékaly šťavnaté řízky zvěřiny, a cestovatelé snědli vše do posledního sousta. A když jejich odpočatá mysl začala opět pracovat, nemohl žádný z nich uvěřit, že unikli tak četným nebezpečím, vodě, ohni a hrozným kajmanům argentinských řek.

Thalkáv několika slovy vypověděl Paganelovi svůj osud a připisoval všechny zásluhy o svou záchranu neohroženému koni. Paganel se mu pak pokusil vysvětlit nový výklad listin i to, jaké naděje z toho vyvozovali. Pochopil však Indián důmyslné domněnky učencovy? O tom lze pochybovat, ale viděl, že jsou jeho přátelé šťastni a plni důvěry, a více si nepřál.

Snadno uvěříme, že se naši cestovatelé, kteří strávili na ombu celý den odpočinku, nedali pobízet k další cestě. V osm hodin ráno byli připraveni vyrazit. Byli příliš na jih od estancií a salander, aby si mohli opatřit dopravní prostředky. Nebylo tedy vyhnutí, musili pěšky. Šlo celkem jenom o čtyřicet mil a Thauka se nezdráhal svézt občas některého unavenějšího pěšáka a podle potřeby i dva. Za třicet šest hodin mohli být u oceánu.

„Přátelé!“ řekl (...)

(......)