Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVII
CHOVATELÉ DOBYTKA MILIONÁŘI

Po klidné noci, strávené na 146°15’ východní délky, pokračovali cestovatelé dne 6. ledna v sedm hodin ráno v další cestě přes rozsáhlý okres. Ubírali se stále k vycházejícímu slunci a stopy jejich kroků zanechávaly na rovině neúchylně přímou čáru. Dvakrát narazili na stopy squatterů a obojí stopy by se byly zaměnily, kdyby byl Glenarvanův kůň nezanechával v prachu značku Black-Pointu, rozeznatelnou podle dvou trojlístků.

Často brázdily rovinu klikaté, zimostrázem obrostlé potůčky, v nichž voda bývala jen občas, a nikoli stále. Pramenily na svazích Buffalos-Ranges, nepříliš vysokého pohoří, jehož malebný obrys se vlnil na obzoru.

Bylo rozhodnuto, že tam budou cestovatelé toho dne tábořit. Ayrton pobídl spřežení a voli dorazili k pohoří po pětatřicetimílové jízdě poněkud unaveni. Stan byl postaven pod vysokými stromy. Nadešla noc. Rychle se navečeřeli, neboť po takovém pochodu myslil každý víc na spánek než na jídlo.

Paganel, který měl hlídat jako první stráž, neulehl a s puškou na rameni hlídal tábor, procházeje se sem a tam, aby se snáze ubránil spánku.

Přestože nesvítil měsíc, byla noc téměř jasná, neboť na nebi zářilo jižní souhvězdí. Učenec se bavil četbou ve veliké, stále otevřené knize oblohy, tak zajímavé pro toho, kdo jí rozumí. Hluboké ticho spící přírody bylo přerušováno jenom řinčením pout na nohou koní.

Paganel se tedy nechával unášet svým astronomickým přemítáním a staral se více o věci nebeské než o věci pozemské, když jej ze snění vytrhl vzdálený zvuk.

Nastražil napjatě sluch a k velkému překvapení se mu zdálo, že rozeznává zvuky piana. Až k němu doléhal rozechvělý zvuk několika širokých akordů.

Nemohl se mýlit.

Piano v pustině! řekl si Paganel. Něco takového nikdy nepřipustím.

Bylo to skutečně nad všechno očekávání a Paganel by byl raději uvěřil, že to nějaký zvláštní australský pták napodobuje zvuky prvotřídního klavíru, tak jako jiní napodobují zvuky hodin a brusiče.

Ale v tom okamžiku se k němu donesl čistě modulovaný hlas. K pianistovi se přidal pěvec. Paganel naslouchal, ale nevzdával se. Za několik okamžiků však už nemohl být na pochybách a rozeznával i nápěv, který doléhal k jeho sluchu. Bylo to Il mio tesoro tanto z Dona Juana.

I hrome! pomyslil si zeměpisec. Ať už jsou australští ptáci jakkoliv podivní, a i kdyby to byli ti nejmuzikálnější papoušci na světě, nemohou přece zpívat Mozarta!

Potom poslouchal jemnou mistrovskou árii až do konce. Líbezná melodie, nesoucí se jasnou nocí, působila nepopsatelným dojmem. Paganel byl dlouho pod jejím nevýslovným kouzlem. Hlas potom umlkl a vše se opět ponořilo do hlubokého ticha.

Když Wilson přišel vystřídat Paganela, zastihl učence v hlubokém zamyšlení. Paganel nic námořníkovi neřekl. Rozhodl se, že o této zvláštnosti poví až zítra Glenarvanovi, a šel si lehnout do stanu.

Paganel neulehl

 

Příštího dne byla celá družina probuzena nenadálým štěkotem. Glenarvan okamžitě vstal. Na pokraji (...)

(......)