Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVIII
AUSTRALSKÉ ALPY

Obrovská překážka přetínala cestu na jihovýchodě. Byl to řetěz Australských Alp, rozložitá hradba, jejíž křivolaké bašty se prostírají v délce patnácti set mil a zadržují mračna ve výši čtyř tisíc stop nad zemí.

Zamračené nebe propouštělo k zemi jenom mírné teplo, tlumené hustou tkání par. Teplota byla tedy příjemná, ale pochod na silně zvlněném terénu byl obtížný. Kopcovitost krajiny byla stále zřetelnější a zřetelnější. Tu a tam se vypínal nějaký pahorek, zelenající se mladými gumovníky. Později tvořily pak tyto ostře vystupující pahrbky první výběžky velkých Alp. Výprava musela bez ustání stoupat a to bylo nejlépe znát na tom, jak se voli namáhali, až jejich jha praštěla pod tahem těžkého vozu; tažná zvířata hlučně supala a svaly na nohou se jim napínaly k prasknutí. Osy vozu skřípaly při nečekaných nárazech, jimž Ayrton nemohl ani při největší obratnosti předejít. Cestovatelky všechno vesele snášely.

John Mangles a jeho dva námořníci jeli několik set kroků vpředu. Hledali sjízdné přechody, ne-li vlastně průlivy, neboť všechny tyto nerovnosti půdy se velmi podobaly úskalím, mezi nimiž vůz hledal nejvhodnější průplav. Byla to skutečná plavba po vzduté zemi.

Těžká a často nebezpečná práce. Mnohokrát musila Wilsonova sekyra prorážet cestu mezi nepropustnými houštinami křovisek. Jílovitá a vlhká půda klouzala pod nohama. Cestu prodlužovaly tisíce zajížděk, k nimž cestovatele nutily nepřekonatelné překážky, vysoké žulové balvany, hluboké bystřiny a podezřelé močály. Večer tábořili pod úpatím Alp, na březích řeky Cobongy, při okraji planinky porostlé čtyři stopy vysokými polokeři, jejichž světle červené listí skýtalo příjemný pohled.

„To bude těžká cesta,“ řekl Glenarvan, pohlížeje na horský řetěz, jehož obrys splýval s noční tmou. „Alpy! Takový název nutí k úvahám.“

„Tak zlé to zase není, milý Glenarvane,“ odpověděl mu Paganel. „Nemyslete si, že musíte přejít celé Švýcarsko. V Austrálii jsou Grampiany, Pyreneje, Alpy a Modré hory jako v Evropě a Americe, ale jenom v malém. To docela prostě ukazuje, že zeměpisci mají omezenou obrazotvornost a že lidský jazyk je velmi chudý na vlastní jména.“

„A jaké jsou tedy tyto Australské Alpy?“ otázala se lady Helena.

„Jenom kapesní vydání hor,“ odpověděl Paganel. „Ani nebudeme vědět, že je přejdeme.“

„To mluvte jenom za sebe!“ řekl major. „Jenom roztržitý člověk může přejít horský řetěz a nevědět o tom.“

„Roztržitý!“ zvolal Paganel. „Ale já už přece nejsem roztržitý. Ať mi to naše dámy dosvědčí. Nedodržoval jsem snad svůj slib od té doby, co jsem vkročil na pevninu? Může mi někdo vytknout nějaký omyl?“

„Žádný, pane Paganele,“ řekla Mary Grantová. „Jste nyní nejdokonalejší člověk na světě.“

„Příliš dokonalý!“ dodala lady Helena se smíchem. „Ta roztržitost vám slušela.“

„Že je to pravda, mylady?“ odpověděl Paganel. „Teď když nemám žádnou vadu, stane se ze mne člověk jako každý jiný. Doufám však, že co nevidět provedu nějakou pořádnou mýlku, (...)

(......)