Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA II
MINULOST ZEMĚ, DO NÍŽ VÝPRAVA JEDE

Příštího dne, 27. ledna, usadili se cestující Macquarie v přístřešku brigy. Will Halley cestovatelkám nenabídl svou kabinu. Nebylo ani co stát o takovou zdvořilost, neboť doupě bylo hodno svého medvěda.

V půl jedné za odlivu vypluli. Loď doplula nad kotvu, která se jen stěží vytrhla ze dna. Vál mírný jihozápadní vítr. Posádka zvolna spouštěla plachty. Pětičlenné mužstvo pracovalo pomalu. Wilson chtěl pomoci, ale Halley ho okřikl, aby se nemíchal do věcí, po nichž mu nic není. Měl ve zvyku poradit si se vším sám a nepotřeboval ani pomocníky, ani rádce.

To platilo zase na Johna, který se musel usmívat nad nemotorností některých manévrů. Vzal zákaz na vědomí a rozhodl se, že zasáhne bez ohledu na to, je-li k tomu oprávněn, jestliže neobratnost mužstva bude ohrožovat bezpečnost lodi.

Po jistém čase a po jisté námaze se však pěti námořníkům, pobízeným masterovým klením, přece jen podařilo rozvinout plachty. Macquarie plula pod velkým větrem s plachtami na levém boku, pod hlavními, košovými a brámovými plachtami, pod brigantinou a kosatkami. Později byly napjaty i závětrovky a plachty korunní. Ale i pod takovým zesíleným plachtovím plula briga jen pomalu. Bylo to špatné plavidlo – dokonalý typ „škeble“ –, neboť mělo oblou příď, bachraté boky a těžkou záď.

S tím se musili cestovatelé smířit. Naštěstí bude Macquarie i při tak špatné plavbě za pět, nejvýš za šest dní v aucklandské rejdě.

V sedm hodin večer ztratili z dohledu australské pobřeží a maják edenského přístavu. Moře bylo dosti neklidné a ztěžovalo plavbu. Briga těžce dopadala do vlnových dolů. Cestovatelé cítili prudké otřesy a pobyt v přístřešku byl nepříjemný. Nemohli však zůstat na palubě, protože silně pršelo. Byli tedy odsouzeni k přísnému domácímu vězení.

Každý se nechával unášet svými myšlenkami. Hovořili jen málo. Nanejvýše lady Helena a Mary Grantová prohodily několik slov. Glenarvan nemohl vydržet na místě. Chodil sem a tam, kdežto major zůstával bez pohnutí. John Mangles čas od času vyšel v Robertově doprovodu na palubu, aby se podíval na moře. A Paganel si v koutě mumlal nějaká nesrozumitelná a nesouvislá slova.

O čem přemýšlel vážený zeměpisec? O Novém Zélandu, k němuž ho osud vedl. V duchu si opakoval celé jeho dějiny a před očima mu vyvstávala minulost této zlověstné země.

Bylo však v jejích dějinách něco, nějaká událost, která by objevitele těchto ostrovů opravňovala pokládat je za kontinent? A mohl je takovým jménem označovat dnešní zeměpisec nebo námořník? Jak vidíme, vracel se Paganel neustále k pokusům o nový výklad listin. Byl tím posedlý jako nějakou utkvělou představou. Po Patagonii a Austrálii se jeho představivost, podnícená jedním slůvkem, upoutala na Nový Zéland. Ale jedna jediná maličkost ho v této věci brzdila.

„Contin… contin…,“ opakoval, „to přece znamená continent!“

Na člun se vrhly pirogy

 

A znovu začal v myšlenkách sledovat mořeplavce, kteří prozkoumávali tyto dva (...)

(......)