Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VI
KANIBALSTVÍ V TEORII

První způsob záchrany, o nějž se John Mangles pokusil, se nezdařil. Musili tedy bez otálení sáhnout k druhému způsobu. Bylo zřejmé, že zbývalo jediné rozhodnutí, totiž opustit loď. Čekat na palubě na nejistou pomoc by bylo neprozřetelné a pošetilé. Než by se u místa neštěstí objevila spásonosná loď, byla by Macquarie dávno v troskách. Nejbližší bouře anebo jenom trochu prudší vlny, rozbouřené větrem od moře, převrhly by ji na písčinu, rozbily by ji, roztříštily a trosky odnesly. John se chtěl dostat na souš, než dojde k této nevyhnutelné zkáze.

Navrhl proto zhotovit tak pevný vor, nebo podle řeči námořníků prám, aby se na něm cestující s dostatečným množstvím potravin mohli přeplavit na zélandské pobřeží.

Bylo nutno jednat, a nikoliv uvažovat. Začali hned pracovat a byli s prací poměrně daleko, když ji museli pro tmu přerušit.

Po večeři, kolem osmé hodiny večer, když lady Helena a Mary Grantová odpočívaly na lůžku, procházel se Paganel se svými přáteli po palubě a hovořil s nimi o důležitých otázkách. Robert je nechtěl opustit. Statečný chlapec dychtivě poslouchal, připraven k jakékoliv službě, hotov obětovat se i při nejnebezpečnějším podniku.

Paganel se otázal Johna, zda by se nemohli vydat po voru podél pobřeží až do Aucklandu, neboť nechtěl, aby cestující musili vystupovat na zem.

John odpověděl, že s tak chatrným plavidlem je to vyloučeno.

„A na člunu brigy bychom se toho byli mohli odvážit,“ řekl Paganel, „když to na voru není možné?“

„V krajním případě ano,“ odvětil John Mangles, „ale musili bychom jet jenom ve dne a na noc vždycky přistávat.“

„Ti zrádní ničemové tedy…“

„Ach, ti!“ odpověděl John Mangles. „Ti byli opilí, a bojím se, že za takové hluboké tmy zaplatili svůj podlý útěk životem.“

„Jim se nemohlo stát nic lepšího,“ odtušil Paganel, „a nám nic horšího, protože ten člun nám mohl být velice užitečný.“

„Co na tom, Paganele?“ řekl Glenarvan. „Vor nás také zaveze k zemi.“

„Právě tomu jsem se chtěl vyhnout,“ odpověděl zeměpisec.

„Jakže! Lidé, kteří uvykli námaze, měli by se po cestě pampami a Austrálií lekat vzdálenosti nějakých dvaceti mil?“

„Přátelé,“ odpověděl Paganel, „nepochybuji ani o naší odvaze, ani o statečnosti našich družek. Dvacet mil! Kdekoliv jinde než na Novém Zélandě to nic není. Nebudete mě přece podezírat z malodušnosti. První jsem vás vedl přes Ameriku i přes Austrálii. Ale zde, opakuji, raději udělat cokoliv jiného než se odvážit do tak proradné země!“

„Raději udělat cokoliv než čekat jistou smrt na ztroskotané lodi!“ odpověděl John Mangles.

„Čeho bychom se vlastně měli na Novém Zélandě tolik bát?“ otázal se Glenarvan.

„Divochů,“ odpověděl Paganel.

Začali hned pracovat

 

„Divochů!“ odtušil Glenarvan. „Cožpak se jim nemůžeme vyhnout, když se budeme držet při pobřeží? Ostatně takový útok hrstky ubožáků přece nemůže dělat žádné starosti deseti dobře ozbrojeným a k obraně odhodlaným Evropanům.“

„To nejsou žádní ubožáci,“ (...)

(......)