Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVI
VE DVOJÍM OHNI

Tma usnadňovala jejich útěk. Musili jí tedy využít a dostat se z neblahých končin u jezera Taupo. Paganel se ujal vedení celé družiny a za této namáhavé pouti v horách se opět uplatnil jeho podivuhodný cestovatelský instinkt. S překvapující jistotou se pohyboval nejhlubší temnotou, bez váhání volil téměř neviditelné stezky a neúchylně udržoval pevný směr cesty. Pravda, vydatně mu pomáhala jeho nyktalopie, neboť jeho kočičí oči mohly i za nejhustší tmy rozeznávat sebemenší předměty.

Tři hodiny šli bez zastávky po táhlých svazích východního úbočí. Paganel se poněkud stáčel k jihovýchodu, aby se dostal do úzké soutěsky mezi pohořím Kaimanawa a Wahiti, kudy vede cesta z Aucklandu do zálivu Hawkeova. Za touto soutěskou se chtěl odchýlit od cesty a pod ochranou vysokého pohoří dojít přes neobydlené kraje provincie k pobřeží.

V devět hodin ráno měli za sebou uprchlíci po dvanácti hodinách cesty dvanáct mil. Od statečných žen nebylo možno žádat více. Ostatně místo se zdálo příhodné k táboření. Uprchlíci dorazili do průsmyku, který rozděluje oba horské řetězy. Magistrální cesta zůstala napravo a mířila k jihu. Paganel nahlédl do mapy a zabočil k severovýchodu; v deset hodin dorazila družina na srázný horský výčnělek.

Zde byly vybaleny potraviny a všichni se dali s chutí do jídla. Mary Grantová a major, kteří až dosud nemohli přijít jedlým kapradinám na chuť, toho dne si na nich pochutnávali. Zastávka trvala až do dvou hodin odpoledne a pak cestovatelé pokračovali v cestě na východ až do večera, kdy se zastavili osm mil od hor. Nikdo se nedal pobízet a všichni usnuli pod širým nebem.

Příštího dne byla cesta dosti namáhavá. Musili projít zajímavým krajem sopečných jezer, gejzírů a solfatár, který se prostírá na východ od pohoří Wahiti. Oku se tato krajina zamlouvala víc než nohám. Znamenalo to každé čtvrt míle nové a nové okliky, překážky, zatáčky a to vše bylo přirozeně velmi vysilující. Jaká to však byla podívaná a jaké nekonečné proměny skýtá příroda v takové nádherné krajině!

Na veliké rozloze dvaceti čtverečních mil se prodíraly podzemní síly na povrch ve všech možných podobách. Solné, neobyčejně průzračné prameny, obklopené myriádami hmyzu, prýštily uprostřed čajovníkových hájů. Šířily kolem sebe pronikavý zápach po střelném prachu a po zemi ukládaly nánosy bílé jako oslnivý sníh. Průzračné vody těchto pramenů téměř klokotaly varem, kdežto sousední prameny plynuly pod zledovatělou hladinou. Obrovské kapradiny rostly na jejich březích v obdobných podmínkách jako silurská vegetace.

Na všech stranách tryskaly ze země uprostřed vířících par vodní sloupy, podobné sadovým vodotryskům; některé tryskaly ustavičně, jiné přerušovaně, jako kdyby je podle svých rozmarů řídil vrtošivý bůh podsvětí Plutón. Stupňovitě se rozkládaly do půlkruhu na přirozených terasách, připomínajících moderní vodotrysky. Jejich vody se pozvolna mísily uprostřed kotoučů bílého dýmu, a rozleptávajíce poloprůsvitné stupně těchto (...)

(......)