Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA X.
NGORA

Nazítří se obloha vyčistila – jakoby vymetena obrovským koštětem bouře – a klenula se v nádherné modři nad vrcholky stromů. Za východu slunce padaly z listí a z trávy drobné kapky vody. Rychle vyschlá půda zvala k pochodu pralesem, ale nikdo nepomýšlel na cestu pěšky k jihozápadu. Johausenova řeka od toho směru neodbočovala. Khamis byl pevně přesvědčen, že za čtrnáct dní dorazí k Ubangi.

Silné atmosférické výboje, tisíce blesků a táhlé hřmění ustaly ke třetí hodině ranní. Když vor proplul vírem ke břehu, našli tam cestovatelé vhodné útočiště. Rostl tam obrovský baobab, jehož vyhnilý kmen byl obklopen jenom kůrou. Jestliže se skupina uskrovní, vejdou se do dutiny všichni. Přenesli si z voru své skrovné nářadí, zbraně a střelivo, které za bouře nijak neutrpělo.

„Ta bouřka přišla opravdu včas!“ podotkl John Cort k Maxu Huberovi, zatímco Khamis připravoval z posledních zbytků zvěřiny jídlo.

Za hovoru se oba přátelé zabývali čištěním karabin, které byly střelbou značně zaneseny.

Llanga zatím slídil v rákosí a v trávě, zda tam nenajde hnízda s vejci.

„Ano, Johne, ta bouře nás zachránila,“ odpověděl Max Huber. „A nedej bůh, aby si ty bestie usmyslely se sem vrátit. Mějme se rozhodně na pozoru.“

I Khamis měl strach, že se po východu slunce opice na obou březích zase objeví. Zatím byl spokojen, neslyšel za svítání nic podezřelého.

„Šel jsem po břehu asi sto kroků,“ pokračoval John Cort, „ale nespatřil jsem ani jednu opici.“

„To je dobré znamení,“ odpověděl Max Huber. „A já doufám, že napříště využijeme zbraní jinak než k obraně proti makakům. Už jsem myslel, že ztratíme všechny náboje.“

„A nemáme možnost si je doplnit,“ řekl John Cort. „S další chýší doktora Johausena nemůžeme už počítat.“

„A když si pomyslím, že ten dobrák doktor chtěl s takovou zvěří navázat společenské styky!“ zvolal Max Huber. „Pěkná společnost! Jedině profesora Garnera mohlo napadnout pozvat takovou pakáž k obědu a zjišťovat, jak říkají ‚dobrou chuť‘ a ‚děkujeme vám‘. Takových fantastů je ale víc… V Americe, v Německu i ve Francii…“

„Ve Francii?“ podivil se John Cort.

„Nu, kdybys hledal mezi vědci na pařížské univerzitě, jistě bys mezi nimi našel několik hlu…“

„…hlupáků?“

„Ne, několik hluboce zanícených učenců, kteří by byli schopni odejít do konžského pralesa a pokračovat tam v pokusech doktora Johausena.“

„Tedy, Maxi, víme všechno o prvním vědci, který přerušil svůj styk s opicemi, ale něco jiného je případ toho druhého a já se bojím, že…“

„Že gorily a další opice mu přelámaly kosti!“ odpověděl Max Huber. „Podle jejich včerejšího přivítání lze těžko soudit, že to jsou bytosti civilizované nebo že se jimi někdy stanou.“

„Já si myslím, Maxi, že zvířata zůstanou vždycky zvířaty.“

„A lidé lidmi!“ dodal Max Huber se smíchem. „Přesto hrozně lituji, že se vrátíme do Librevillu beze zpráv o doktorovi…“

„Souhlasím s tebou, ale teď je pro nás důležitější projít tímto pralesem.“

„To taky uděláme.“

Další cesta (...)

(......)