Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XI.
DEN 19. BŘEZNA

Při poslední zastávce cestující usoudili, že už zdolali dvě stě kilometrů, zpoloviny pěšky, zpoloviny plavbou po Johausenově řece. Zbývalo jim překonat k řece Ubangi ještě stejnou vzdálenost? Podle průvodcova mínění ne. Zbytek cesty zdolají rychle, jestliže jejich vor nezdrží nějaká překážka.

Hned ráno nasedli na vor s jedním cestujícím navíc. Llanga se totiž od opičky nechtěl odloučit. Když ji přenesl pod kryt z listí, sedl si k ní a čekal, až otevře oči.

Max Huber a John Cort nepochybovali, že to je člen rodiny afrických opic, šimpanzů, goril, mandrilů, babuinů a dalších. Ani je nenapadlo prohlédnout si jej pozorněji. Vůbec je nezajímal. Llanga ho včera zachránil a chtěl si ho ponechat, jako se někdo ze soucitu ujme zaběhlého psa. Budiž! Ať si z opice udělá kamaráda. Svědčí to o jeho dobrém srdci. A protože oba přátelé adoptovali malého černocha, dovolili mu adoptovat malou opici. Ta ostatně při první příležitosti stejně uteče do pralesa a opustí svého zachránce s nevděkem, na nějž nemají monopol jen lidé.

Kdyby Llanga řekl Johnu Cortovi, Maxu Huberovi i Khamisovi, že tahle opice mluví, že několikrát opakovala slovo ngora, byl by snad vzbudil jejich pozornost. Byli by si možná prohlédli opičku důkladněji a byli by v ní třeba objevili dosud neznámý druh, druh mluvících opic!

Ale Llanga mlčel; bál se, že se mýlil, že špatně slyšel. Umínil si však svého chráněnce pozorovat. A jestliže zaslechne znovu slovo ngora nebo něco jiného, ihned na to Johna Corta a Maxe Hubera upozorní.

Z těchto důvodů také zůstal pod přístřeškem a pokoušel se vpravit svému chráněnci do úst pár soust. Opička musela být už dlouhým půstem oslabená. Bude však obtížné ji živit, protože opice požírají především nejrůznější syrové plody a Llanga žádné neměl. Mohl jí nabídnout jen antilopí maso, na které však nebyla zvyklá. Opička měla ostatně horečku a byla stále ve stavu jakéhosi bezvědomí.

„Jakpak se té opičce daří?“ ptal se Llangy Max Huber, když chlapec po vyplutí voru vylezl zpod přístřešku.

„Stále spí, pane Hubere.“

„A ty si ji chceš nechat?“

„Ano… když mi to dovolíte.“

„Nevidím v tom nic špatného, Llango. Ale pozor, aby tě nepoškrábala!“

„Ach pane Hubere…!“

„Jen si dej pozor! Tahle zvířata jsou falešná jako kočky.“

„A víš, že bys mu měl dát nějaké jméno, když si z něho chceš udělat kamaráda?“

„Jméno? Jaké?“

„Třeba Žoko, hrome! Všechny opice se přece jmenují Žoko!“

Zdálo se však, že tohle jméno se Llangovi nelíbí. Nic neřekl a od svého ochránce odešel.

Během odpoledne byla plavba příznivá a cestující nijak netrpěli horkem. Mračná clona byla tak hustá, že slunce k nim nemohlo proniknout. Mohli být jen rádi, protože řeka tu často protékala volným prostranstvím. Ani na břehu, kde bylo jen málo stromů, by nenašli stín. Okolní půda byla bažinatá, k nejbližším stromům bylo nejméně půl kilometru daleko. Báli se, že se zas s obvyklou prudkostí snese déšť, ale obloha se spokojila jen hrozbou tmavých (...)

(......)