Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IX.
PO JOHAUSENOVĚ ŘECE

Bylo půl sedmé ráno 16. března, když vor vyplul, vzdálil se od břehů a byl stržen proudem Johausenovy řeky.

Právě se rozednilo. Nastal rychlý úsvit. Po obloze hnal prudký vítr vysoké mraky. Déšť už nehrozil, ale obloha byla stále zatažená.

Khamis a jeho společníci si na to nestěžovali, protože pluli po řece, vystavené jinak žhavým slunečním paprskům.

Podlouhlý vor byl asi dva a půl metru široký a čtyři metry dlouhý. Stačil tak právě pro čtyři osoby a pro předměty, které měli s sebou. Plechová krabice s náboji, zbraně, kotlík, hrnec a šálek. Jejich revolvery měly jinou ráži než karabiny, a tak do nich doktorovy náboje použít nemohli. Po kapsách měli John Cort a Max Huber ještě asi dvacet nábojů. Ale snad je nebudou ani potřebovat. Podstatné bylo, že jim střelivo vydrží až k řece Ubangi.

Na přídi voru uložili na podklad z hlíny kupu suchého dříví pro případ, že by Khamis potřeboval rozdělat oheň mimo dobu zastávky. Na zádi zřídili jakési kormidlo z prkna, které jim umožnilo vor řídit nebo aspoň udržovat v proudu.

Mezi oběma břehy plynul proud v šíři asi padesáti metrů rychlostí jednoho kilometru za hodinu. Při této rychlosti bude vor potřebovat dvacet dní k překonání oněch tří set kilometrů, které je dělily od Ubangi. Ve srovnání s rychlostí pochodu pralesem to byla sice rychlost jen poloviční, ale zato cesta plynula bez námahy.

Zatím ovšem nevěděli, jaké překážky je na Johausenově řece čekají. Dosud zjistili, že řeka je hluboká a klikatá. Museli bedlivě sledovat její směr. Narazí-li cestou na peřeje nebo na vodopád, přizpůsobí se Khamis okolnostem.

Až do polední zastávky uběhla plavba bez nesnází. Obratným ovládáním kormidla se vyhýbali všem vírům při ohybech břehů. Prám ani jednou nikde nenarazil, hlavně díky Khamisově obratnosti. Průvodce svou silnou paží situaci plně ovládal. John Cort stál na přídi a s karabinou v ruce pozoroval břehy s ryze loveckým zájem. Kdyby se mu octla v dostřelu jakákoli srstnatá nebo pernatá zvěř, snadno by ji zasáhl. A to se taky v půl desáté stalo. Jeho střela přesně zasáhla jednu z vodních antilop, které se zdržují při březích řek.

„Krásná rána!“ zvolal Max.

„Ale zbytečná,“ odpověděl John, „protože se kořisti nemůžeme zmocnit.“

„To je záležitost několika vteřin,“ prohlásil průvodce.

Opřel se do kormidla a zamířil s vorem k pravému břehu, kde v malé zátoce antilopa padla. Kořist tam rozčtvrtili a ponechali si maso na dvě denní jídla.

Max Huber zatím využil svých rybářských schopností, ač měl po ruce jen nejzákladnější nářadí; totiž kousek vlasce, nalezený v doktorově chýši, a místo háčku trn z akácie, na který napíchl kousek masa. Co když se některá z ryb, které viděl při hladině, rozhodne zabrat?

Pak se usadil na pravém boku voru a Llanga si klekl vede něho, aby s nesmírným zájmem rybolov pozoroval.

Zdálo se, že štiky v Johausenově řece jsou stejně žravé jako hloupé, protože jedna z nich zakrátko vnadidlo spolkla a Max Huber ji (...)

(......)