Jules Verne
překlad: Václav Netušil

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ V DŽUNGLI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VIII.
DOKTOR JOHAUSEN

John Cort, Max Huber a Khamis nevykřikli při zaslechnutí toho jména jen proto, že jim překvapení vzalo dech.

Jméno doktora Johausena byl objev. Odhalovalo částečné tajemství, které se pojilo k nejfantastičtějšímu pokusu moderní vědy, v němž se vážnost pojila se směšností a zároveň s tragikou, protože výsledek pokusu byl velmi žalostný.

Mnozí mají dosud v paměti pokus, který chtěl provést Američan Garner při studiu opičí řeči. Hodlal své teorie podpořit pokusem. Jméno tohoto profesora, jeho články uveřejněné v Haysers Weekly v New Yorku a jeho knihu, která vyšla v Anglii, v Německu, ve Francii a v Americe, znali i lidé v Kongu a Kamerunu, především John Cort a Max Huber.

„To je on!“ zvolal jeden z nich. „On, o němž jsme neměli žádné zprávy!“

„A které už nikdy mít nebudeme,“ dodal druhý, „protože už tu není.“

„On“ byl doktor Johausen. Co však udělal jeho předchůdce Garner? Tento Yankee by nemohl říci to, co napsal Jean Jacques Rousseau na počátku své Zpovědi: „Podnikám něco, co nemá v minulosti předchůdce a co nikdo nenapodobí.“ Ale pan Johausen aspoň jednoho předchůdce měl.

Byl to Američan Garner. Ten před odjezdem do černého kontinentu studoval opičí národ – samozřejmě ochočený. Ze svých dlouhých a pečlivých pozorování vyvodil přesvědčení, že opice mluví, že si i navzájem rozumějí, že používají článkované mluvy, tj. určitých slov k vyjádření potřeby jídla, žízně apod. Ve washingtonské zoologické zahradě umístil Garner své fonografy, které měly zachytit opičí slovník. Zjistil taky, že opice se liší podstatně od člověka tím, že nikdy nehovoří zbytečně. Nakonec své mínění formuloval těmito slovy:

„Mé znalosti světa zvířat mě přivedly k přesvědčení, že všichni savci mají schopnost řeči na takovém stupni, který odpovídá jejich zkušenosti a potřebě.“

Ještě před zveřejněním studií Garnera se vědělo, že někteří savci, jako psi a opice, mají hlasové ústrojí podobné hlasivkám člověka a že mohou vydávat článkované zvuky. Vědělo se však taky, že podmínkou řeči je myšlení. Chce-li někdo mluvit, musí napřed myslet, ale myšlení je podmíněno schopností zevšeobecňovat. Tuto vlastnost však opice nemají. Jestliže mluví papoušek, nechápe jediné slovo, které pronáší. Je taky pravda, že zvířata nemluví jen proto, že je příroda neobdařila dostatečnou inteligencí. Jinak by jim v řeči nic nebránilo.

O doktríně profesora Garnera se velmi diskutovalo. Proto se autor rozhodl navázat úzký styk s objekty svého výzkumu. S největším množstvím opic se mohl setkat právě v tropické Africe. Až se naučí šimpanzí a gorilí řeč, vrátí se do Ameriky a zveřejní opičí gramatiku a slovník opičí řeči. Pak mu musí dát všichni za pravdu a sklonit se před skutečností.

Splnil Garner slib, který dal sám sobě a celému vědeckému světu? To byla právě otázka. Dalo se soudit, že doktor Johausen tomu nevěřil.

Roku 1892 odjel Garner z Ameriky do Gabunu, 12. října dorazil do Librevillu a usadil se v obchodní stanici firmy John (...)

(......)