Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

STŘET

Sobota žije v mé paměti jako den plný napětí. Byl to kromě toho i den úmorný, vedro a dusno, někdo se zmiňoval o rychlých výkyvech barometru. Spal jsem málo, třebaže mé paní se naproti tomu podařilo tvrdě usnout, a vstával jsem velice záhy. Ještě před snídaní jsem vyšel ven na zahrádku, zůstal jsem tam chvíli stát a pozorně jsem naslouchal, ale jediný zvuk, který se nesl z pastvin, byl skřivánčí zpěv.

Mlékař přijel jako obvykle. Uslyšel jsem zarachotit jeho vozík a šel jsem k postrannímu vchodu, abych se ho vyptal na nejčerstvější novinky. Sdělil mi, že Marťany v noci obklíčilo vojsko a že se čeká ještě příjezd dělostřelectva. K tomu, jako na potvrzení uklidňujícího tónu zpráv, jsem uslyšel vlak jedoucí do Wokingu.

„Zabíjet je prý pokud možno nemají,“ dodal mlékař, „pokud se tomu ovšem budou moci vyhnout.“

Viděl jsem, že soused něco dělá na zahradě, prohodil jsem s ním pár slov a pak jsem se pomalu loudal k snídani. Bylo to zcela obyčejné jitro. Soused byl toho názoru, že se vojákům podaří Marťany zajmout nebo zničit ještě téhož dne.

„Škoda že se před námi takhle uzavřeli,“ povídal soused. „Bylo by dost zajímavé dovědět se, jak se vlastně na jiné planetě žije; třeba bychom se i mohli pár věcičkám přiučit.“

Přišel až k plůtku a podával mi plnou hrst jahod, neboť to byl zahradník nejen zdatný, ale i štědrý. Přitom se ještě rozhovořil o požáru borových lesů v sousedství golfového hřiště v Byfleetu.

„Taky se říká,“ dodával, „že tu někde spadlo další takové nadělení – válec číslo dvě. Jako by jednoho nebylo dost. Tohle bude stát pojišťováky pěkných pár pencí, než dají dohromady náhrady za všechny škody.“ Ze srdce se nad tím rozesmál. Lesy prý ještě hoří, ukazoval mi mlhavý opar dýmu. „To bude vespod doutnat ještě hezkých pár dní, poněvadž je tam všude silná vrstva jehličí a rašeliny,“ dodal a pak ještě zarmouceně vzpomenul chudáka Ogilvyho.

Po snídani jsem se namísto práce rozhodl zajít si k pastvinám. Pod železničním mostem jsem narazil na skupinu vojáků, mám za to ženistů, měli kulaté čapky, špinavé červené kabátce rozepnuty, takže jim vykukovaly modré blůzy, a holínky do půl lýtek. Řekli mi, že na druhou stranu přes kanál nikdo nesmí, a když jsem vyhlédl dál na cestu, uviděl jsem tam skutečně stát strážného z Cardiganova pluku. Dal jsem se s vojáky do řeči; vyprávěl jsem jim, jak jsem předchozího večera Marťany na vlastní oči viděl. Nikdo z nich je zatím nespatřil a neměli o nich prakticky žádnou představu, takže mě zahrnuli otázkami. Svěřili se také, že nevědí, na čí rozkaz sem vlastně bylo vojsko přesunuto; dohadovali se jen, že kvůli tomu došlo ve vládě k rozporům. Je pravidlem, že ženista má daleko lepší průpravu a rozhled než řadový pěšák, takže se v jejich diskusi o zvláštnostech situace v případě eventuálního střetnutí objevily bystré postřehy. Popsal jsem jim, jak působí žhavý paprsek, a mezi vojáky vznikl spor.

„Připlížit se s využitím skrytu, podle mýho, a pak to vzít ztečí,“ prohlásil jeden z (...)

(......)