Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

V BOUŘI

Do Leatherheadu je to od Mayburského kopce asi dvanáct mil. Šťavnaté louky za Pyrfordem dýchaly senem a šípky v živých plotech po obou stranách cesty se bělaly vonícími růžičkami. Těžká dělostřelba, která byla zahájena, když jsme sjížděli z Mayburského vrchu, ustala stejně náhle, jako započala, a večer byl najednou klidný a tichý. Do Leatherheadu jsme dospěli bez jakýchkoli nesnází kolem deváté, kůň měl hodinku na odpočinek, zatímco jsme u bratrance povečeřeli a co jsem mu předal svou paní do opatrování.

Žena byla po celou cestu nezvykle zamlklá, zjevně ji tísnila předtucha čehosi zlého. Uklidňoval jsem ji, vysvětloval jsem, že Marťané jsou vázáni na kráter už svou pouhou hmotností, v nejlepším případě že by mohli povylézt jen malý kousek ven, přesto však mi odpovídala jen skoupě, jednoslabičně. Kdyby nebylo slibu, který jsem dal hostinskému, byla by mě asi přemlouvala, abych zůstal na noc v Leatherheadu. Kéž bych to byl udělal! Pamatuji se, jak byla bledá v tváři, když jsme se loučili.

Já sám jsem celý ten den prožíval krajní rozrušení. Do žil jako by mi pronikla horečka války, jaká čas od času zachvacuje civilizovaná společenství, a v nitru jsem nebyl tak docela nerad, že se mám ještě v noci do Maybury zase vrátit. Dokonce jsem se trochu obával, že ona poslední salva, kterou jsme slyšeli odpálit, snad znamenala záhubu a konec invaze z Marsu. Kdybych měl přesně vyjádřit své pocity, pak jsem si prostě přál být při tom, až budou útočníci pobiti.

Bylo téměř jedenáct, když jsem se vydal na zpáteční cestu. Noc byla nečekaně tmavá, když jsem vyšel z osvětlené chodby bratrancova domu, připadala mi vlastně dočista černá, a byla stejně horká a dusná jako předcházející den. Oblohou se rychle hnaly mraky, třebaže křovisky kolem nás nepohnul sebemenší vánek. Bratrancův kočí rozžehl obě svítilny. Naštěstí bych byl našel cestu i po paměti.

Moje paní stála v osvětleném vchodu a sledovala mne očima až do chvíle, kdy jsem vyskočil na kozlík. Pak se naráz otočila a zmizela v domě a venku zbyl jen bratranec, který mi popřál šťastnou cestu.

Byl jsem zprvu nakažen strachem mé ženy, vyjížděl jsem stísněn, ale brzy se mé myšlenky obrátily k Marťanům. Tou dobou jsem žil v naprosté nevědomosti, pokud jde o další průběh večerního boje. Nevěděl jsem nic ani o okolnostech, které střetnutí urychlily. Když jsem projížděl Ockhamem (vracel jsem se touto cestou, nikoli přes Send a Starý Woking), spatřil jsem na západním obzoru krvavě rudou záři, a jak jsem přijížděl blíž, stoupal rudý svit zvolna oblohou vzhůru. Ženoucí se mračna nadcházející bouře se mísila s oblaky černého a narudlého dýmu.

Ripley Street byla zcela opuštěna a kromě tu a tam rozsvíceného okna nejevila vesnice žádné stopy života; u odbočky k Pyrfordu jsem přesto jen o vlas unikl nehodě – náhle jsem před sebou měl houfec lidí, zády ke mně. Nic mi ale neřekli, když jsem je míjel. Nevím, co jim bylo známo o událostech tam za kopcem, a nevím také, jestli ty tiché domy, (...)

(......)