Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

U OKNA

Už jsem na sebe prozradil, že citové bouře u mne mají tu zvláštní vlastnost, že samy sebe vyčerpají a uhasí. Po chvilce jsem zjistil, že jsem celý mokrý a že je mi zima a že na běhounu na schodech pode mnou jsou loužičky vody. Téměř mechanicky jsem vstal, šel do jídelny, obrátil do sebe trochu whisky a pak mi nedalo, abych se nepřevlékl.

Když jsem byl hotov, vystoupil jsem nahoru do pracovny, třebaže jsem sám nevěděl proč. Okna mé knihovny hledí přes pár stromů a přes železniční trať směrem k horsellskému vřesovišti. Při našem chvatném odchodu zůstalo okno v knihovně otevřené. V chodbičce bylo tma a ve srovnání s obrazem zarámovaným okenním otvorem se opačná strana knihovny zdála tonout v neproniknutelném šeru. Ve dveřích jsem se nakrátko zastavil.

Bouřka už se přehnala. Věže Orientální koleje i borovice z jejího okolí zmizely a vzadu, značně daleko, byly v jasně rudé záři teď patrné pastviny kolem pískoven. Proti osvětlenému pozadí bylo vidět, jak se tam činí jakési nepovedené, groteskní obrovské černé siluety.

Vyhlíželo to trochu, jako by tím směrem celá krajina stála v jednom ohni – celý svah byl poset nesčetnými jazýčky plamenů, prohýbaly se a svíjely s každým závanem dohasínající bouře a vrhaly rudé odlesky na roztrhaná mračna ženoucí se nad nimi. Co chvíli se před oknem přehnal oblak dýmu z nějakého bližšího požářiště a pohled na Marťany zakryl. Nedokázal jsem rozpoznat, co tam dělají, ani jsem neviděl, co vlastně jsou ty tmavé objekty, jimiž se tak zaměstnávají. Nezahlédl jsem také, co vlastně hoří poblíž, třebaže světla plamenů tančila po stěnách a stropu mé knihovny. Vzduch byl plný ostrého pachu pryskyřice a spáleniny.

V tichosti jsem za sebou zavřel dveře a opatrně jsem se plížil k oknu. Postupně se mi otvíral pohled na krajinu od wokingského nádraží na jedné straně až po černé a spálené bory u Byfleetu. Dole pod kopcem, poblíž nadjezdu, bylo na trati vidět nějaké světlo a několik budov u cesty do Maybury a v ulicích kolem nádraží leželo v troskách, které ještě teď žhnuly. To světlo na dráze jsem si nejprve nedokázal vysvětlit; zpozoroval jsem tam jakousi masu, kolem jasný rudý žár plamenů a napravo pak řadu jakýchsi žlutavých obdélníků. Pak mi teprve došlo, že je to vykolejený vlak, přední část roztříštěna a v plamenech, zadní vozy dosud na kolejích.

Mezi těmito třemi ohnisky záře, hořícími domy, vlakem a planoucím vřesovištěm u Cobhamu, se rozprostíraly nepravidelné plochy černavé země, jen tu a tam porušené řeřavějícím a dýmajícím spáleništěm. Byl to nejpodivnější pohled vůbec, na tu temnou plochu posetou ohýnky. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo noční scénu u staffordshirských hrnčířských pecí. Lidi jsem zprvu nezpozoroval žádné, třebaže jsem je napjatě hledal očima. Teprve později jsem zahlédl proti světlu na wokingském nádraží větší počet tmavých postav, jak spěšně jedna za druhou přecházejí koleje.

Tak tohle byl tedy celý náš svět, v němž jsem strávil tolik let v naprostém bezpečí, (...)

(......)