Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Ach, jak sladký mír panoval v malém přízemku, jejž obýval abbé Rose v ulici Cortot, s vyhlídkou na malou zahrádku! Nedoléhal sem ani ten nejmenší hluk povozů, ba ani jediný vzdech Paříže, která hučela na druhé straně vrcholku Montmartre, a vládlo tady noční ticho a klid jako ve vzdáleném venkovském městě.

Bilo sedm hodin, soumrak zvolna se snášel a ve skromné jídelně čekal Pierre, až hospodyně dá polévku na stůl. Abbé Rose měl již starosti, byl již nepokojný, že ho neviděl po celý měsíc, co se uzavíral se svým bratrem v zákoutí neuillském, a pozval jej včera k obědu, aby si mohli klidně pohovořiti o svých záležitostech; neboť Pierre stále mu posílal peníze na jejich společné almužny. Od té doby, co bývali pohromadě v ulici de Charonne, vedli spolu dobročinné účty, které čas od času vyrovnávali. Po obědě tedy hovořili o tom, rozvažujíce, nemohli-li by jednati lépe a dávati více. A dobrý kněz jen zářil radostí z tohoto klidného, milého večera, jejž trávil v starosti o svoje drahé chudé, jediném to potěšení, ke kterému se stále tvrdošíjně vracel jako ke hříšné slabosti, i přese všecky nesnáze, které mu jeho neprozřetelná dobročinnost už způsobila.

Pierre, všecek šťasten, že mu mohl radost tu způsobiti, také se uklidnil, nalézaje zde odlehčení a pokoj několika hodin při prostém tom obědě a ve vší té dobrotě, která jej obklopovala, vzdalujíc jej daleko od jeho každodenního trudu. Vzpomněl si na uprázdněné místo v Azylu pro neschopné ku práci, na slib, který mu dala baronka Duvillardová, že totiž počká, až se zeptá abbého Rosea, nezná-li nějakého velkého chudáka, který by byl toho hoden; mluvili tedy o tom ihned, dřív ještě než sedli ke stolu.

„Nějakého velikého chudáka, který by toho byl hoden. Ach, můj drahý, všichni jimi jsou! Chcete-li udělat někoho šťastným, zvláště jde-li o nějakého starého dělníka, jste jen na rozpacích, kterého zvoliti, a úzkostlivě se ptáte, kdo bude ten šťastný, vždyť tolik jiných jich zůstane v pekle své bídy.“

Než přece vzpomínal, rozohňoval se a rozhodl se přesto, že měl neustálé vrtochy, jež vespolek zápasíce působily mu bol.

„Už to mám! Beze vší pochyby ten člověk trpí nejvíce, je to nejbídnější a zároveň nejskromnější ze všech, dvaasedmdesátiletý stařec, truhlář, který žije z veřejné dobročinnosti už asi osm nebo deset let, co nemůže najíti žádnou práci. Nevím, jak se jmenuje, říkají mu všude „Le grand Vieux“, Velký Stařec. Někdy celé neděle nedostaví se k mému sobotnímu rozdělování. Budeme nuceni jej vyhledati, zdali trpí. Tuším, že přenocuje někdy v noclehárně v ulici D’Orsel, nemusí-li z nedostatku místa schouliti se někam za nějaký plot… Chcete-li, půjdeme hned teď večer do ulice D’Orsel.“

Oči mu svítily, neboť byly to pro něho velké hody, zapovězené ovoce, mohl-li navštíviti neskonalou tu bídu a hrozné to zoufalství zapadlé do žumpy; byla to návštěva, ke které se již neodvažoval ve svém překypujícím apoštolském soucitu, protože mu ji vytýkali jako zločin.

„Tak ujednáno, milý synu? (...)

(......)