Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Toho dne, jak ostatek skoro každý den, odbývala se u Duvillardů intimní snídaně několika přátel, kteří pozvali spíše sami sebe, než by byli bývali pozváni. A v mrazivém dni, plném bláta a mlhy, královský hotel v ulici Godot-de-Mauroy, nedaleko boulevardu Madeleiny, byl okrášlen nejvzácnějšími květinami; byla to vášeň baronky, která měnila vysoké, nádherné síně přeplněné divukrásnými předměty ve vlažné a vonné skleníky, v nichž smutný sinalý den pařížský měnil se v neskonale příjemnou sladkost.

Velké přijímací pokoje byly v přízemí, na prostranném dvoře s malou zimní zahradou, která sloužila jako zasklená předsíň a ve které stále byli pohotově dva lokajové v zelené a zlaté uniformě. Proslulá galerie obrazů, ceněná na miliony, zaujímala stranu severní. A slavnostní schody, rovněž báječně bohatě zdobené, vedly k pokojům, jež obyčejně obývala rodina, k velkému červenému salonu, malému, modro-bílému salonku, ku pracovně, jejíž stěny byly pokryty starou drahocennou koží, k jídelně vykládané bledozeleně, opatřené nábytkem po anglicku, nečítaje v to ložnice a kabinety toaletní. Hotel, stavěný za Ludvíka XIV, zachovával stále šlechtickou vznešenost, jakoby získanou a podrobenou rozkošnickému vkusu triumfující buržoazie, panující již po celé století novou všemohoucností peněz.

Nebylo ještě ani poledne, když baron Duvillard proti svému zvyku přišel první do malého modro-bílého salonu. Byl to muž šedesátiletý, se silným nosem, velkými tvářemi, ústy širokými a masitými s vlčími zuby stále ještě krásnými. Ale záhy zplešatěl, barvil si své řídké vlasy a holil se hladce od těch čas, co vous mu šedivěl. Šedé jeho oči prozrazovaly odvahu, jeho smích vyzníval ve výbojnost. A celá tvář vyjadřovala, že je si vědom nabytého majetku, že dovede býti královským, bezohledným pánem, užívajícím i zneužívajícím moci, kterou uchvátila a drží jeho kasta.

Učinil několik kroků a zastavil se před košíkem překrásných orchidejí, stojících u okna. Na krbu a na stole šířily kytice fial líbeznou vůni; usedl, rozloživ se do jednoho z hlubokých křesel z modrého atlasu, vroubených stříbrem, bezstarostně se hrouže do toho parfému a do velkého teplého klidu, který jako by se snášel z čalounění. Vytáhl z kapsy noviny, začínaje znova čísti jakýsi článek; všechen hotel kolem něho připomínal mu jeho nesmírné bohatství a jeho svrchovanou moc. Celé dějiny posledních století učinily z něho pána a vládce. Jeho děd Jérôme Duvillard, syn nepatrného advokáta v Poitou, přišel do Paříže jako notářský písař r. 1788, maje sobě osmnáct let, jsa velmi ziskuchtivý, inteligentní a vždy potřebný; vydělal si první tři miliony nejprve v ážiu^[1] na statcích národních, později jako dodavatel císařské armády. Jeho otec Řehoř Duvillard, syn Jérômův, narozený roku 1805, opravdu vynikající muž celé rodiny, ten, který první vládl v ulici Godot-de-Mauroy, když mu byl král Ludvík Filip udělil titul baronský, zůstal jedním z hrdinů moderního finančnictví svými skandálními výdělky za červencové (...)

(......)