Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III .

Když abbé Froment chtěl vstoupiti do paláce bourbonského, vzpomněl si, že nemá vizitky; rozhodl se tedy, že prostě si dá vyvolati Fonseguea, třebaže Fonsegue jej nezná, když ve vestibulu zpozoroval kolektivistického poslance Megea, se kterým byl kdysi ve spojení, když ještě provozoval svou výbojnou dobročinnost v chudé čtvrti charonské.

„Hle hle, vy tady? Snad jste nám nepřišel kázat evangelium?“

„Ne, hledám pana Fonsegua v nutné jakési záležitosti, stran jistého nešťastníka, který nemůže čekat.“

„Fonsegua, Fonsegua. Nevím, je-li tady… Počkejte.“

A zastavuje mladého muže, který šel právě kolem, malého a snědého, pravil s potměšilým úsměvem:

„Povídám, Massote, tady pan abbé Froment si přeje mluvit hned s vůdcem vaší strany.“

„S Fonseguem? Není tady. Právě jsem ho opustil v redakci, kde má ještě práce na hodnou chvíli. Kdyby pan abbé chtěl chvilku posečkati, uhlídá jej zde dojista.“

Mege zavedl pak Pierra do velké, rozlehlé a studené chodby s bronzovým Laokoonem a Minervou a holými stěnami, kterou skleněné dveře s vyhlídkou na zahradu osvětlovaly sinalým a smutným světlem zimního dne. Ale v tom okamžiku byla plna a jako vytopena horečnou činností, četnými skupinami, které se tu tvořily, neustálým přebíháním lidí pospíchajících a šukajících sem tam v té tlačenici. Byli zde zvláště poslanci, žurnalisté a prostí zvědavci. Byl tu lomoz stále rostoucí, hovor přitlumený, vášnivý a mezi to mísily se výkřiky a smích, provázený horlivou gestikulací.

Zdálo se, že návrat Megeův zdvojnásobuje hlomoz tohoto hemžení. Mege byl velký, hubený jako apoštol, dosti zanedbaného zevnějšku, už starý a ustaraný na svých pětačtyřicet let, však s očima planoucíma mládím a jiskřícíma za skly skřipce, který nikdy neopouštěl jeho úzký zahnutý nos. Pořád kašlal, hlas maje přitom trhaný a vřelý, a žil jen, že mermomocí žíti chtěl, aby uskutečnil sen o příští společnosti lidské, jenž jej pronásledoval. Jsa synem chudého lékaře ze severofrancouzského města, ocítil se ještě mlád v Paříži a žil pod vládou nižšího novinářstva, prací neznámou širším kruhům; prvního věhlasu docílil jakožto řečník ve veřejných schůzích. Potom, po válce, když se stal pro své vroucí přesvědčení a pro neobyčejnou činnost své bojovné letory předákem strany kolektivistické, podařilo se mu konečně dostati se do sněmovny; a velmi přesvědčivě bojoval zde pro svoje ideje s takovou energií a divokou neústupností jako doktrinář, který vládne světem, dle svého přesvědčení upravuje napřed, kousek po kousku, dogmata kolektivismu. Od těch čas, co se stal poslancem, socialisté mimo sněmovnu viděli v něm řečníka a diktátora, který se snažil předělati lidstvo jen, aby je získal pro svou víru a jím pak vládl.

„Víte, co se děje?“ tázal se Pierra. „Ach! Zas taková čistá aféra…! Prosím vás, vězíme v blátě až po uši.“

Měl opravdovou sympatii k tomuto knězi, o kterém věděl, že je tak laskavý k trpícím a že si tak toužebně přeje společenské obrození. Kněz sám konečně se začal zajímati (...)

(......)