Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Ve starém vybledlém saloně, saloně to z dob Ludvíka XVI., s šedým nábytkem, seděla paní hraběnka de Quinsacová u krbu, na svém obvyklém místě. Byla nápaditě podobna svému synu, majíc dlouhou ušlechtilou tvář, bradu poněkud přísnou, s očima ještě krásnýma pod sněhem jemných vlasů, sčesaných po módě starodávné, ještě z jejího mláda. Ve své pyšné chladnosti dovedla býti přívětivou a dokonale příjemnou.

Po dlouhé pomlčce pravila s malým posunem ruky, obracejíc se k markýzi de Morignyovi, sedícímu v druhém koutě u krbu, na křesle, na kterém sedával už po tolik let.

„Ach, příteli, máte úplně pravdu, Pán Bůh na nás zapomněl v ohavných těch dobách.“

„Ba, šli jsme kolem štěstí,“ odvětil markýz zvolna, „a chybila jste a já bezpochyby také.“

Pokynula mu novým posunkem, aby mlčel, smutně se při tom usmívajíc. Nastalo opět ticho, ani hlásku nebylo slyšeti z ulice v tom pochmurném přízemku hluboko ve dvoře starého domu v ulici Saint Dominique, skoro na rohu ulice de Bourgogne.

Markýz byl stařec pětašedesátiletý, o devět let starší než hraběnka. Třebaže byl malý a suchý, vypadal přece dosti vznešeně s oholenou svou tváří o hlubokých, pravidelných vráskách. Náležel k jedné z nejstarších rodin francouzských a zbýval zde jako jeden z posledních beznadějných legitimistů, bezvadný, povznesený, zachovávající svoji víru v mrtvou monarchii i přesto, že všecko se hroutilo, nebo snad právě proto. Jeho jmění, oceňované ještě na miliony, bylo jako strnulé, protože nechtěl je dát zužitkovati ve službách novověkých prací. Vědělo se, že v ústraní miloval hraběnku za života pana de Quinsaca a že jí nabízel ruku po smrti tohoto, když vdova, už starší čtyřiceti let, uchýlila se do tohoto vlhkého přízemku asi s patnácti tisíci franky ročních příjmů, jen s velikou námahou zachráněných. Ale zbožňovala svého syna Gérarda, tehda desítiletého a slabého zdraví. Obětovala mu všecko, dílem z jakéhosi mateřského studu, dílem z pověrčivého strachu, že by jej ztratila, kdyby do svého žití vložila ještě nějakou jinou něhu a jinou povinnost. A markýz, který se podrobil, zbožňoval ji neustále vší svou duší, dvořil se jí jako onoho prvního večera, kdy ji viděl, zůstávaje i po pětadvacíti letech pořád stejně horlivým a věrným. Nikdy mezi nimi nic se nepřihodilo, ani se jakživi nepolíbili.

Vida, že je tak smutnou, obával se, jestli snad jí neřekl něco nepříjemného, a dodal:

„Byl bych si přál, abyste byla šťastnější, ale nevěděl jsem, jak to zaonačit, a chyba není jistě na mé straně… Máte snad starosti o Gérarda?“

Kynula hlavou, že nikoli. Pak pravila nahlas:

„Pokud věc zůstane tak, jak je, nemůžeme si do nich stěžovati, když jsme se tak s tím byli spřátelili.“

Mluvila o hříšné známosti svého syna s baronkou Duvillardovou. Stále byla slabou vůči tomu děcku, které vychovala s takovou starostí, znajíc ona sama jediná to vysílení a bídný ten konec rasy, který v něm se skrýval pod krásným zevnějškem pyšného jeho vzhledu. Trpěla jeho lenost, jeho zahálku a odpor (...)

(......)