Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Ó, bych mněl drsné a chraptivé rýmy, jak slušelo by na ten brloh tmavý, jejž všecky skály tíží boky svými: Tu z jádra myšlénky své více šťávy bych vytlačil — leč takto se ubírá ne bez bázně dál zpěv můj ostýchavý. Neb chtíti popsati dno všehomíra, se nesmí lehce řeč jen odvážiti, jež k „tata, máma" jen se otevírá. Kéž se mnou jsou ty paní, obezdíti jež pomáhaly Theby Amfionu, by slovo s pravdou v souzvuk mohlo zniti! O lide, kletý nad vše, zrozen k skonu, na místě, o němž těžko hovor splývá, že nejste ovce zde neb kozy v shonu! Když tmavá sluj nás na dně v stíny skrývá, hloub pod giganta nohou když jsme stáli a k strmé skále co můj zrak se dívá, Já slyšel volat: „Pozor, jak jdeš v dáli, hleď, aby mdlých a bídných bratří vazy tvé nohy v další pouti nesšlapaly." A obrátiv se zřel jsem v svoru hrází u nohou jezero, to sklem se zdálo, ne vodou více třeskutými mrazy. V tak hustou kůru sotva chladno spjalo tok Dunaje v Rakousích, taký mráz kdy ledně nebe Donu sotva dalo Jak vodě té; neb byť Taborník v ráz neb Pietrapana sřítily se na ni, led u kraje tam by se nezatřás'. A jako žába zvedá ke kuňkání z vod hubu v čas, kdy selka často stane, na blízkou žatvu myslíc v přemítání: Tak tmavomodré, až tam, čímž stud vzplane, zde v ledu zrak trčící stíny zočí, do noty čápů klekt jich zubů kane. Z nich každý dolů tváře svoje točí, o zimě ústa důkaz podávají, o smutném srdci slzy jejich očí. Když zrak můj ohlédl se po tom kraji a k nohoum pad', tu dva jsem viděl spjaté tak, že jich vlasy jeden chumáč tkají. „O rcete, ňadra jež tak spjatá máte," — já začal - - „kdo jste?" A když hrdla vzpjali a tváře ke mně obrátili, vzňaté Jich oči, které stále v slzách tály, teď slzami tak mocně překypěly, však ztuhlé mrazem slzy ty hned stály A víčka jejich pevně uzavřely. Tak prkno k prknu nespjala kdy skoba; tož jak dva kozli proli sobě hřměli. A jeden, jehož uší zimy zloba již zbavila, děl stále nakloněný: „Co na nás civíš, jest již dlouhá doba, Kdo ti dva jsou, chceš vědět roztoužený? Ten údol, s něhož Bisenzio splývá, byl Albertu a jim též přisouzený, Jsou rodní bratři; sotva Kaina skrývá, byťs celou prošel, stín tak hodný muky jak ten, jeuž zde se v ledny rosol vryvů. Ne ten, jenž pikou z Arthušovy ruky měl protkanou i se stínem hruď svoji, ni Focaccia, ba ani oněch pluky, Z nichž jeden hlavou stín mi dělá, stojí, a Sassol Mascheroni jehož jmeno, Toskánský jsi-li, to tě uspokojí. A dost již se mnou tady hovořeno, jsem Camicion de Pazzi, čekat tady, než zastoupí mne Carlin, jest mé věno." Pak šklebících se tváří psích zřím řady. a proto zachvěju se posud (...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
