Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv třetí

 Mnou vchází se do města věčné strasti,
 mnou vchází se v bol, který nemá rána,
 mnou vchází se do zatracenců vlasti.
 
 Hlas spravednosti pohnul světu Pána;
 moc boží sklenula mé brány stinné
 a s první láskou moudrost svrchovaná.
 
 Před vznikem mým nebyly věci jiné,
 jen věčné vyjma, já též věčně stojím;
 nech naděje, čí noha sem se šine!
 
 Ta slova barvou tmavou očím mojim
 se objevila nad portálem vryta;
 dím: „Mistře, slov těch smyslu já se bojím."
 
 On, jemuž hrůza pekla není skryta,
 dí: „Každou pochybnost zde nechat sluší,
 zhyň každá podlost, jež tvým srdcem zmítá.
 
 Jsme tam, kde děl jsem. snad tvá mysl tuší,
 kde zatracených uzříš smutné davy,
 jimž zmizelo poznání dobro v duši."
 
 Svou ruku vkládá v mou, co toto praví:
 tvář jeho jasná sílila mne v mdlobě —
 a již mne vpustil v tajů jícen tmavý.
 
 Zde vzdechy, nářky, pláče, tmou jak v hrobě
 se ozývaly v bezchvězdném vzduchu,
 že pláčem vlhly moje oči obě.
 
 Tu různé řeči zněly k mému uchu,
 vzdech bolesti a hnévu drzé láni,
 skřek drsný, rukou tlesk, až děsno sluchu,
 
 Hřmot činily tam, který bez ustání
 ve vzduchu, který nezná barvy, krouží
 jak písku změť, jejž vírný vítr shání.
 
 Já, jehož skráň se v závrati tůň hrouží,
 dím: „Mistře, jaký pláč to slyším lkavý?
 A jaký lid zde krutá bolest souží?"
 
 A ke mně on: „Tak bědně zde čas tráví
 těch podlé duše, již lhostejní k všemu
 bez hanby žili jako beze slávy.
 
 Ti přimíseni jsou zde k sboru zlému
 těch andělů, již pouze žili sobě,
 ni vzdorní Bohu, aniž věrní jemu.
 
 Ráj odměnou být nemoh' jejich mdlobě,
 hloub jícnů svých jim peklo zapovídá,
 by vinníkům tam nesloužili k zdobě."
 
 I dím: „Ó Mistře, pověz, jaká bída
 je k pláči nutí, v kterém těžce hynou?"
 „To krátce poslyš." on mně odpovídá.
 
 „Ni na smrt nemohou mít naděj línon,
 jich slepý život tak je v ceně malé,
 že závidí všem každou účast jinou.
 
 Na světě stopy nenechali k chvále,
 k nim soucit, spravednost se nechce znáti.
 Dost o nich slov, ty viz je a pojď dále!" —
 
 A tu jsem uzřel, maje v před se bráti,
 jak rychlým vírem korouhev se chvěla,
 jak nechtěla by ani chvilku státi.
 
 A za ní dlouhá řada lidí spěla,
 že nevěřil bych, tolik lidských synů
 že během světa smrt by skosit měla.
 
 Tvář mnohých známých v davu těchto stínů
 jsem poznal a zvlášť toho mezi nimi,
 jenž zbabělostí zřek' se velkých činů.
 
 Tu pochopil jsem jasně, mezi zlými
 že octnul jsem se, již se nelíbili
 ni Bohu, ani ďáblu skutky svými.
 
 I tehdáž mrtví byvše, dokud žili,
 šli nazí teď, od vos a střečků roje
 v hon štváni a pícháni v každé chvíli.
 
 Jim přes obličej tekly krve zdroje,
 a u nohou s jich slzami se (...)
(......)