Dante Alighieri
překlad: Jaroslav Vrchlický

BOŽSKÁ KOMEDIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěv sedmnáctý

 Hle, šelma ostrým ohonem jak máchne,
 zdí, zbraně láme, přejde každou horu,
 to ona, po níž veškerý svět páchne." —
 
 Tak započal můj vůdce v rozhovoru
 a kynul jí, by šla blíž ku oblasti
 až k sšlapanému blíže ke mramoru.
 
 I přistal s hlavou svou a trupem z části
 ten hrozný obraz klamu příšerného,
 leč k břehu nevztáb' ohon ze propasti.
 
 Tvář jeho byla tváří poctivého,
 a povrch jeho kůže tak byl hladký,
 leč v tělo hada končil se trup jeho.
 
 Dvě pracky chlupaté až po lopatky,
 hřbet, hrozná prsa, boků strany obě,
 vše kruhů, štítků plné; nikdy látky
 
 Tak pestrých barev Maur a Tatar sobě
 na osnově a útku nesestrojí,
 v té Arachne šat nesetkala zdobě.
 
 A na hřebu jak často loďky stojí
 na suchu dílem, dílem na vod hloubi,
 jak bobr sedá hotově se k boji
 
 Tam u hltavých Němců: netvor zhouby,
 ta nejhroznější potvora zde stála
 na kraji kamenném, jejž písek vroubí.
 
 Kol prázdno ocasem svým bičovala,
 výš tyčíc jeho jedovatou vidli,
 jež štíra žíhadlem v hrot vybíhala.
 
 Můj vůdce děl: „Kde potvora ta sídlí,
 tam třeba trochu zahnout s cesty pravé,
 tam bychom přišli, kde již jsme ji zhlídli." -
 
 I sestoupili jsme hned k straně pravé
 a deset kroků po kraji jsme spěli,
 by písek nesželť nás a ohně žhavé.
 
 A u šelmy té když jsme blízko dleli,
 tu trochu dále v písku sedět lidi
 u místa, kde strž sklání se, jsme zřeli.
 
 „Hleď, zkušenost ať všecku duch tvůj sklidí
 ze kruhu toho," teď můj mistr vece,
 „jdi, pozoruj trest, jejž tvé oko vidí.
 
 Však řeči tvé ať krátké jsou, hled přece,
 chci mluvit s ní, než z toho přijdeš kruhu,
 by silné své nám propůjčila plece."
 
 Tak sám jsem kráčel po sedmého kruhu
 nejzazším kraji, bolu pln, kde němý
 a smutný ten lid tulil se druh k druhu.
 
 Z jich očí tekla bolest ručejemi:
 hle, rukama sem tam si pomáhají,
 hned proti ohni a hned proti zemi.
 
 Tak v horkém létě psi též dělávají,
 hned nohami a hned se kušnou brání,
 když blechy, mouchy, sršně bodávají.
 
 V tvář některých jak oko mé se sklání,
 kam bolný oheň srší v stálém toku,
 já nepoznal jich, zřel však z nenadání,
 
 Všem s hrdla visí kapsa ku rozkroku,
 jež jistou barvu má a jisté znaky,
 ta pastvou jich, se zdálo, hyla oku.
 
 A zíraje když blížím se k nim taky,
 cos modré se na žlutém měšci třáslo,
 to postavu lva mělo a lví zraky.
 
 A moje oko dále když se páslo,
 zřím jiný měšec krvorudý v mžiku
 a na něm husu bělejší než máslo.
 
 A jiný, který bílém na pytlíku
 měl tučné, modré prase malované:
 „Co tropíš v této jámě?" děl mi v křiku.
 
 „Nuž jdi, a jestli žití v tobě plane, věz,
 Vitalino, soused můj, jenž žije,
 zde v krátce po mém levém boku (...)
(......)