Dante Alighieri
překlad: O.F. Babler

BOŽSKÁ KOMEDIE - PEKLO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Doslov překladatelův

Dante Alighieri, sám snad nejčastěji překládaný básník světové literatury, mluví na jednom místě svých spisů také o překladech. "Nechť každý ví," praví totiž na konci sedmé kapitoly prvního traktátu svého Convivia, které je jeho nejvlastnější poetikou, "že žádné dílo básnickým slohem skládané nemůže ze svého jazyka do cizího převedeno býti, aniž pozbude veškeré své lahodnosti a harmonie. Toto je příčina, proč Homéra nelze přeložiti z řečtiny do latiny, jak lze učiniti s jinými spisy tohoto jazyka, a toto je také důvod, proč ve verších Žaltáře není sladkosti, hudby ani harmonie: bylyť přeloženy z hebrejštiny do řečtiny a z řečtiny do latiny - a hned při tom prvním převodu pozbyly veškeré lahodnosti..."

Tak na překládání děl básnických pohlížel básník Božské komedie. Od doby kolem roku 1320, kdy jeho trojvětá básnická symfonie byla dopsána, do dneška se ovšem ve věcech duchovních styků mezi národy a výměny kulturních statků mnohé změnilo. I při prohloubeném chápání jedinečnosti uměleckého díla slovesného a při vědomí o neporušitelnosti harmonie mezi formou a obsahem nezdá se nám básnické dílo již tak rozhodně a zásadně nepřeložitelným. Sám příklad, jejž Dante ve svém traktátě uvádí, totiž kniha Žalmů, pozbyl pro nás přesvědčivosti, neboť staletým užíváním latinského textu Vulgáty uvědomili jsme si plně jeho monumentalitu a víme také, že dnes každý národ vzdělaného světa čte žalmy ve svém jazyku, a to mnohdy v překladech, v nichž se - i při odstupňování, jaké je dáno relativními hodnotami jednotlivých řečí i nářečí - věrně obrážejí i krása i vznešenost originálu, ba odvážíme se tvrditi, že specifická váha některých těchto překladů je v jejich jazycích táž, jakou mají zpěvy žalmistovy v originále, a že se právem staly součástí vlastního kmenového bohatství oněch národů.

Abychom však svou obranu překladů formulovali co nejpřesněji, rozvedeme to, co míní Dante, i to, čemu nás poučily ony zkušenosti šesti a půl staletí, o něž jsme bohatší než autor Convivia. Dante nepovažuje tedy překlad básnického díla za nemožný, říká však, že je s překladem spojena ztráta, a to nejdříve ztráta na formě ("lahodnost"), v souvislosti s tím však také ztráta na obsahu, neboť každé porušení formy porušuje také rovnováhu mezi formou a obsahem, jaká je znakem opravdového a velikého básnického díla, a tato rovnováha je nepochybně to, co Dante nazývá "harmonií". Tím jsou dány také meze překladu: objektivně může vždy a všude státi jenom níže než originál. Ale subjektivně, s hlediska překladatele, jeho jazyka a národa, může onen odstup, onen prostor, který vzniká mezi dokonalosti originálu a nedokonalostí překladu, býti zaplněn nejvyššími duchovními hodnotami, jakých láska a pracovní účastenství vytváří vždy hojnost. Anebo, vyjádřeno zase jinak: překlad jakožto vytvoření uměleckého díla zcela rovnocenného originálu je teoreticky nemožný. Ale právě tato (...)

(......)