Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Návrat světákův.

Lustrum římské trvalo, jak známo, pět let; lustrum kochanovické je kratší, dokrouží se za tři roky a několik měsíců, od voleb do voleb – rozumí se, že tu běží o volby do obecního zastupitelstva. V Kochanovicích takovému období neříkají ovšem lustrum, to je jen tak můj soukromý nápad, ježto se mi zachtělo uvésti do této starobylé, snětí starých trápené obce něco klasického. Laskavý čtenář mi odpustí tento vrtoch.

V druhém tedy lustru po třetím nastolení starosty Václava Topila udalo se na zimu něco pamětihodného v Kochanovicích: vrátil se ze světa Josef Třemšák, vulgo Makovej. Vrátili se v pravdě jiní také, ale ti se vraceli vůbec po každé na zimu, ti totiž, kteří odešli za prací na železnicích, pomáhat jinde při sklizni a při česání chmelu, vůbec ti, již meškávali jen dočasně mimo rodnou svoji dědinu. Návrat těchto živlů nebýval pokládán za událost. Přišli, žili po starém zvyku, dbajíce toho, aby jim nedošly brambory, zelí a kroupy, jimiž se byli zásobili z nastřádané v cizině mzdy za tuhou úmornou práci, a aby měli z čeho si kupovat chlebíček, na nějž by jim bylo sotva zbylo, kdyby byli zůstali doma. Ti všichni, pokud nebyli mladí a svobodní, zůstavovali v Kochanovicích své rodiny neb aspoň některého člena jejího, a když se vrátili, nu, byli tu a nestarali se mnoho o nevůli, kterou jim jevili sedláci s představeným v čele. V úctě jich nikdo neměl, starosta o nich tvrdíval, že každý si přinesl ze světa vedle nastřádané trochy peněz nějaký nezpůsob, ba i neřest, avšak přelétavci uvážili, že úcty nebylo i pro ty, kteří buď dobrovolně nebo proti své vůli následkem prostředečků starostových zůstali doma, a že, kdyby i úcty bylo, nikdo by se z ní nenasytil.

Ale návrat Makového, oj, to bylo něco jiného! Sedm let tomu, odešel se ženou, se sedmnáctiletým výrostkem synem a s nějakou ještě drobotinou, nikdo nevěděl kam. Marné byly pikle, jež starosta strojil proti jeho odchodu: zůstavil bílý, zděný domek i malou zahrádku, jež zarostla divě bujícím bejlím.

Rozedraný, osmáhlý, špinavý odešel, a nic se o něm neproslechlo, leda že poslal starostovi asi třikrát peníze na zaplacení daní. Potvrzení mu zaslali, sami nevěděli do kterých končin, ježto nikdo neuměl přečíst cizím jazykem psanou adressu, napsanou na obálce, přiložené k peněžní zásilce.

Tu pojednou místo otrhaného nádenníka objevil se pěkně oděný pán, místo umouněné ženy pestře vyfintěná dáma v sametové mantilce, s kloboučkem na hlavě, pod nímž se rděl tučně vypasený obličej, a jejíž nohy pocapovaly trochu nucené v úzkých botkách s vysokými podpatky; podle nich mladý pán se zlatým skřipcem na nose, pěkný v líci, s knírky a bradičkou; dále dvojice pansky oblečených malých slečinek. Přijeli v kočáře z města kteréhos neladného dne listopadového, a odebrali se přímo k starostovi.

Kubousek, člen obecního výboru, kráčeje vážně před svým rohatým spřežením, jež právě bylo dovezlo fůru hnoje na pole, spatřil skupinu, sáhl na beranici a poznav v tom Makového, (...)

(......)