Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XII

Muselo být k jedné hodině, když jsme se konečně dostali za ostrov, a zdálo se nám, že vor pluje hrozitánsky pomalu. V případě, že by se na řece ukázala loď, chtěli jsme skočit z voru do loďky a ujet na illinoiský břeh; ale bylo dobře, že se nikdo neukázal, neboť jsme si ani nevzpomněli dát do loďky pušku nebo rybářskou šňůru či nějaké jídlo. Byli jsme příliš polekaní, než abychom mohli myslet na tolik věcí najednou. Nebylo rozumné, že jsme dali všecko na vor.

Uvažoval jsem: Jestli muži jeli na ostrov, jistě našli táborák, který jsem zapálil, a patrně celou noc čekali, až Jim k němu přijde. Tak či onak, nedohonili nás, a jestli je můj táborák nepřelstil, nebyla to má vina. Hrál jsem to na ně, co nejrafinovaněji jsem uměl.

Když se ukázaly první známky rozednívání, přistáli jsme a přivázali vor ve velkém ohbí na illinoiské straně. Vybrali jsme si k tomu mělké místo, kde proud naplavil písek až ke kořenům topolů, které na takových mělčinách rostou hustě jako kolíky bran. Nasekali jsme sekerkou topolové větve a pokryli jimi vor, takže to zdálky vypadalo, jako by se byl propadl kousek břehu.

Na missourské straně byly kopce, na naší, illinoiské straně, hustý les a splavné koryto řeky bylo v těchto místech při missourském břehu. Nemuseli jsme se tedy bát, že by někdo na nás mohl přijít. Celý den jsme tam leželi a koukali, jak vory a parníky rychle plují po proudu při missourském břehu a jak se parníky jedoucí nahoru potýkají uprostřed řečiště s mocným proudem. Vypověděl jsem Jimovi všecko o pohovoru, který jsem měl s tou uplakanou paní. Jim řekl, že to byla mazaná ženská a že kdyby ona nás začala honit, že by jistě nezůstala sedět u táboráku. Kdepak. Ona by si přivedla psa. A pročpak, povídám já, nemohla svému muži říct, aby vzal s sebou psa? Jim řekl, že si na to jistě vzpomněla, když muži byli připraveni vyrazit, a že asi šli pro psa do města a právě tím ztratili moc času; kdyby byli jeli hned, neleželi bychom teď tady, nějakých pětadvacet kilometrů pod městem na pobřeží; kdepak, svatosvatě bychom už zase byli zpátky v domovské obci. Tak jsem řekl, že je mi úplně jedno, proč nás nechytili, a hlavní je, že nás nechytili.

Když se začalo stmívat, vystrčili jsme hlavy z houštiny a rozhlíželi se nahoru, dolů a přes řeku; nikde nebylo nic v dohledu; tak Jim vzal z voru několik prken a vyrobil útulnou boudu, vigvam, abychom se měli kde schovat před vedrem a deštěm a aby nám nemokly věci. Jim udělal v boudě i podlahu. Byla asi čtvrt metru nebo ještě více nad vorem, takže ani vlny od parníku nemohly na naše pokrývky ani na jiné svršky. Doprostřed vigvamu jsme naplácali vrstvu hlíny silnou asi dvacet čísel a kolem jsme dali rám, aby hlína držela pohromadě; měli jsme tedy místo, kde za deštivého nebo chladného počasí budeme moct na voru rozdělat oheň. A nikdo nás neuvidí, protože kolem jsou stěny vigvamu. Také jsme si zhotovili rezervní kormidlové veslo, protože se vesla mohou snadno přerazit, zavadí-li o vyvrácený strom, (...)

(......)