Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIII

Abych se přiznal, vyrazilo mi to dech a div jsem neomdlel. Být odříznut od světa na vraku s takovou tlupou! Ale nebylo kdy na světobol. Teď už jsme museli najít ten člun – ve svém vlastním zájmu. Tak jsme se vydali podle pravého boku lodě, ale zuby nám drkotaly, celí jsme se třásli a šlo nám to také přiměřeně pomalu. Připadalo nám, že to trvá týden, než jsme se dostali k zádi parníku. Ale po loďce ani stopy. Jim řekl, že už nemůže. Říkal, že je strachy tak zesláblý, že už nemůže z místa. Ale já jsem mu řekl, jen pojď, byl by s námi načisto konec, kdybychom museli zůstat na tomhle vraku. Tak jsme se plazili dál. Začali jsme hledat záď nástavby, našli jsme ji a pak jsme se škrábali směrem ke střeše světlíku. Po ní jsme museli ručkovat, od příčky k příčce, protože hrana světlíku byla ve vodě. Když jsme se dostali ke dveřím příčné chodby parníku (kudy lidi normálně z parníku vystupují) – ajta, byla tam loďka! Taktak, že jsem ji rozpoznal. Nedovedete si představit, jak jsem byl rád. V příští vteřince bych už byl do loďky skočil, ale vtom se otevřely dveře. Jeden z mužů vystrčil hlavu – ani ne metr ode mne – a já myslel, že udeřila moje poslední hodinka; ale muž hlavu zase stáhl a povídá:

„Dej tu pitomou lucernu pryč, Bille, ať ji zvenku není vidět!“

Hodil pytel s něčím do člunu a sám pak vlezl do kocábky a posadil se. Byl to Packard. Potom vylezl z lodi i Bill a také sedl do loďky. Packard tiše povídá:

„Hotovo – odstrč nás!“

Málem jsem se pustil příčky, jak jsem byl zesláblý. Ale Bill povídá:

„Počkat – prohledals ho?“

„Ne. A tys ho neprošacoval?“

„Ne. Tak tedy má svůj podíl na penězích ještě u sebe.“

„To tedy musíme zpátky. Nemá smysl brát věci a nechávat zde hotové peníze.“

„Jářku – a nebude čuchat nějakou čertovinu?“

„Snad ani ne. Ale peníze musíme stejně dostat. Jenom pojď.“

Oba vystoupili z člunu a vlezli do parníku.

Dveře za nimi zabouchly, protože byly na nakloněné straně lodi. Neminulo ani půl vteřinky a já byl v loďce a Jim se připotácel za mnou. Já kudlu ven a šmik! bylo po provaze a už jsme jeli.

Nedotkli jsme se vesel a ani jsme nemluvili, ani nešeptali, ba ani jsme skorem nedýchali. Proud nás rychle unášel; v hrobovém tichu jsme minuli hranu kolesového krytu a záď lodi; potom za několik vteřin jsme už byli vzdáleni od vraku na sto metrů, tma pohltila parník, že po něm nezbylo vůbec nic, a my byli zachráněni a oddechli jsme si.

Když jsme byli vzdáleni nějakých tři sta čtyři sta metrů, spatřili jsme na vteřinku – jako jiskřičku – lucernu, která se objevila v bočních dveřích parníku. Tak jsme věděli, že darebáci pohřešují člun a že jim svitlo, že jsou teď ve stejné bryndě jako Jim Turner.

Potom se Jim opřel do vesel a začali jsme honit vor. Teď mi poprvé přišlo líto těch mužů na vraku – myslím, že jsem na to do té chvíle neměl kdy. Začal jsem myslet na to, jak hrozné je to – i pro vrahy – být v takové pasti. Všecko, povídám sám sobě, je na světě možné, třebas ze mne také jednou bude (...)

(......)