Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XV

Počítali jsme, že se za tři noci dostaneme do Caira na jižním konci Illinoisu, tam kde se do Mississippi vlévá řeka Ohio. Tam jsme měli namířeno. V Cairu jsme chtěli prodat vor, sednout na parník a jet po Ohiu nahoru do svobodných států, kde by byl konec našim trampotám.

Nu, druhou noc se začala spouštět mlha a my si to namířili k porostlé pobřežní mělčině uvázat vor. Nemělo totiž vůbec žádnou cenu pokoušet se o plavbu v mlze; ale když jsem vesloval s loďkou a s lanem napřed, abych vor uvázal, našel jsem na mělčině jenom mladé stromky. Otočil jsem lano voru kolem jednoho, který stál těsně u hluboké vody, ale proud v těchto místech byl tak silný a vor se přihrnul takovou rychlostí, že vytrhl strom i s kořeny a plaval dál. Viděl jsem, jak se za ním zavírá mlha, a udělalo se mi úplně nanic a byl jsem tak vyděšený, že jsem načisto ustrnul. Snad půl minuty jsem se vůbec nemohl pohnout – a potom už nebylo po voru ani stopy; nebylo vidět na dvacet metrů. Skočil jsem do loďky, doběhl na záď, popadl pádlo a rozmáchl se, abych loďku dostal od břehu – ale loď se ani nehnula. V tom spěchu jsem ji zapomněl odvázat. Skočil jsem zpátky a začal jsem rozplétat uzel, ale rozčilením se mi ruce tak třásly, že jsem jimi sotva vládl.

Jakmile jsem se konečně utrhl od břehu, začal jsem honit vor. Dal jsem se za ním horempádem dolů podle pobřežní mělčiny. Všecko šlo jako na drátku, pokud jsem plul podle mělčiny, ale ona nebyla delší než padesát metrů, a v tu ránu, jak jsem letmo minul její cíp, zajel jsem rovnou do solidní bílé mlhy. A nevěděl jsem, kam se vezu, o nic líp než nebožtík v rakvi.

Nebylo by, říkám si, rozumné pádlovat; než bych se nadál, už bych mohl být na mělčině nebo v břehu nebo v ledačem; musím klidně sedět a dát se unášet proudem; ale dá to přemáhání sedět v takovou chvíli se složenýma rukama. Zahoukal jsem a potom jsem naslouchal. Odkudsi zdola slyším slabounké zahoukáníčko a srdce mi radostí poskočilo. Hnal jsem se plnou parou za zvukem a uši jsem měl našpicované, abych slyšel další volání. Když se ozvalo znovu, vidím, že nevesluji k němu, ale od něho, pryč doprava. A potom zase slyším, že vesluji pryč doleva – a vůbec se mu nepřibližuji; protože zatímco já lítám sem a tam, vor pořád plul rovnou dál.

Kdyby si, trulant, jen byl vzpomněl, že má něčím tlouct do kastrolu a tlouct v jednom kuse. Nenapadne mu to. Mezi houkáním dělá přestávky a ty přestávky mě nejvíc matou. No, zkoušel jsem to dál a najednou slyším houkání za sebou. Teď už jsem byl načisto popletený. Buďto houká někdo cizí, nebo jsem se otočil a nevím o tom.

Odhodil jsem pádlo na dno člunu. Zase jsem slyšel houkání; přicházelo odzadu, ale zase z jiného místa. Potom se opakovalo, pokaždé z jiných míst, a já odpovídal a odpovídal, až houkání přicházelo zase zpředu a já si uvědomil, že proud otočil loďku zase přídí po proudu a že všecko je v pořádku – je-li to opravdu Jim a nehouká-li to nějaký cizí vorař. Podle hlasu nebylo možno nic poznat, protože v (...)

(......)