Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVI

Spali jsme skoro celý den a na cestu jsme se vydali až večer. Pluli jsme kousek za obrovským vorem; když nás míjel, byl dlouhý jako procesí. Vor měl vpředu a vzadu po čtyřech dlouhých kormidlech, a tak jsme počítali, že má posádku nejméně třiceti lidí. Na voru bylo pět velkých vigvamů, každý hezky daleko od druhého; uprostřed měl velký táborák a na každém konci vysokánský vlajkový stožár. Vypadalo to velmi důstojně. Musel to být krásný pocit, být vorařem na takovém plavidle.

Proud nás zanesl do velkého ohbí. Nebe se zamračilo a noc začala být dusná. Řeka byla velmi široká a na obou stranách vroubená mocným lesem. Stromy zde tvořily solidní zeď a nebylo vidět snad ani jedinou mezírku a vůbec žádné světlo. Mluvili jsme o Cairu a o tom, zda budeme vědět, že jsme u něho. Řekl jsem, že to asi nepoznáme, protože Cairo má – jak jsem slyšel – jenom asi tucet domů, a když náhodou nikde nebudou svítit, jak budeme vědět, že projíždíme městem? Jim řekl, že jestli se tam spojují dvě velké řeky, pozná se to.

Ale já jsem řekl, že si třebas pomyslíme, že jedeme kolem dolního konce ostrova a že jsme zase ve stejné řece. To Jima znepokojilo a mě také. Dobrá rada byla nad zlato.

Řekl jsem, že jak zmerčíme nějaké světlo, zajedu s loďkou na břeh a řeknu jim, že za mnou jede táta s nákladní lodí a že je v tom oboru ještě zelenáč a že se dává ptát, jak daleko je ještě do Caira. Jim řekl, že to, je dobrý nápad, a tak jsme si na to zapálili a čekali.

Nemohli jsme zatím dělat nic než dobře vyhlížet, abychom město snad nepřehlédli. Jim říkal, že město jistojistě uvidí, protože v ten moment bude svobodným mužem; ale kdyby město přehlédl, že bude zase v otrokářské zemi, a sbohem, svobodo. Každou chvíli vyskakoval a křičel:

„Tamhle – to je ono!“

Ale nebylo to ono. Byly to bludičky nebo svatojánské mušky; tak si zase sedl a začal vyhlížet znova. Jim říkal, že se až celý třese a že má horečku z pomyšlení, že je tak blízko svobodě. Řeknu vám, že já jsem se také celý třásl a také jsem dostával horečku, když jsem ho slyšel, protože mi začalo svítat, že je větším dílem už opravdu svobodný – a čí je to vina? Moje. Svědomí mě začalo hryzat, a ať jsem to kroutil, jak jsem to kroutil, hryzalo pořád. Tak se mi to dalo na mozek, že jsem neměl chvíli pokoje a nevydržel jsem sedět na jednom místě. Do té doby mi nikdy tak nepřišlo, co že to dělám. Ale teď mi to přišlo a chytilo mě to a pálilo mě to čím dál tím víc. Snažil jsem se dokázat sám sobě, že já za to nemohu, protože já přece Jima neodvedl jeho zákonitému majiteli; ale svědomí nic na to nedalo a jenom pořád říkalo: Ale tys věděl, že utíká, aby se dostal na svobodu, a tys mohl přepádlovat na břeh a někomu to říct! To byla pravda, a ať jsem se vytáčel, jak jsem chtěl, bylo to tak. Tady mě střevíc tlačil. A svědomí mi pravilo: Co ti ubohá slečna Watsonová udělala, že jsi mohl koukat na to, jak jí před tvýma očima utíká černoch, a žes ani necekl? Co ti ta stará ženská udělala, že ses k ní mohl (...)

(......)