Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVII

Asi tak za minutu někdo promluvil z okna, aniž vystrčil hlavu, a povídá:

„Tak dost, pejsci! Kdo je tam?“

Povídám:

„To jsem já.“

„Kdo je to já?“

„Prosím, Jiří Jackson.“

„Co si přejete?“

„Nic, prosím. Já jsem jenom chtěl jít kolem, ale psi mě nechtěli pustit.“

„A proč se zde v noci potloukáte? Co zde pohledáváte?“

„Prosím, já se zde nepotloukám; já jsem jenom spadl s parníku.“

„Co říkáte? Rozškrtněte někdo světlo! Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Jiří Jackson. Já jsem jenom chlapec.“

„Podívejte se, mluvíte-li pravdu, nemusíte se ničeho obávat – nikdo vám nic neudělá. Ale ani se nehýbejte; stůjte, kde jste. Ať někdo vzbudí Boba a Toma a přineste pušky! Jiří Jacksone, je tam ještě někdo s vámi?“

„Prosím ne. Nikdo.“

Slyším, jak v domě začíná ruch, a vidím světlo. Muž zvolal: „Dej to světlo pryč, Betsy, ty stará hloupá náno, copak nemáš vůbec žádný rozum? Postav světlo na zem, za dveře. Bobe, jste-li s Tomem připraveni, postavte se na svá místa.“

„Jsme připraveni.“

„Tak tedy, Jiří Jacksone, znáte Shepherdsonovy?“

„Prosím, neznám; nikdy jsem o nich neslyšel.“

„Nu, dejme tomu. Tak všechno pozor. Přistupte blíž, Jiří Jacksone! Ale pomalu, povídám pomalu. Nepospíchejte, jděte velmi pomalu. Je-li někdo s vámi, ať zůstane pozadu. Ukáže-li se, bude zastřelen. Tak pojďte. Pomalu; otevřte si dveře sám – ale jenom trochu. Jenom tak, abyste se mohl protáhnout. Rozuměl jste?“

Nepospíchal jsem. Nebyl bych mohl, ani kdybych byl chtěl. Šel jsem, jen co noha nohu mine, a kolem bylo ticho. Jenom se mi zdálo, že slyším tlouct svoje vlastní srdce. Psi byli zticha stejně jako lidi, ale táhli se kousek za mnou. Když jsem se dostal ke třem dřevěným schodům, slyšel jsem, jak odmykají, jak odklápějí závoru a odundávají zástrčky. Položil jsem dlaň na dveře a tlačil jsem, malounko a malounko, a trochu víc, až kdosi řekl: „To stačí – strčte sem hlavu!“ Udělal jsem to, ale myslel jsem, že mi ji useknou.

Na podlaze stála svíčka, v předsíni byli lidé a koukali se na mě a já koukal na ně snad čtvrt minuty. Tři velcí muži s flintami, které mířily na mě; řeknu vám, že ve mně byla malá dušička; nejstaršímu, šedivému, mohlo být šedesát. Dvěma ostatním bylo kolem třiceti nebo snad trochu víc. Všichni tři byli urostlí a hezcí a s nimi tam byla šedovlasá stará paní, že si milejší nedovedete představit. Za ní stály dvě mladé ženy, ale na ty jsem dobře neviděl. Starý pán řekl:

„Tak – myslím, že to je v pořádku. Pojďte dál.“

Sotva jsem byl v předsíni, starý pán zamkl dveře, sklopil závoru, zandal zástrčky a řekl mladým mužům, aby přišli i s flintami do salónu. Všichni jsme tam šli. V salóně měli na zemi nový látkový koberec. Starý pán s oběma mladými muži si stoupli do kouta, mimo dostřel oken v průčelní stěně – v bočních stěnách okna nebyla. Posvítili si na mě svíčkou, dobře si mě prohlédli a všichni řekli: „Toto není žádný Shepherdson – ne, na něm není nic shepherdsonovského.“ Potom starý pán řekl, že se snad (...)

(......)