Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XVIII

Víte, plukovník Grangerford (Titul „plukovník“ nemusel označovat vojáka z povolání. Mohl to být plukovník ve výslužbě nebo v záloze, nebo to mohl být jen zdvořilostní titul.) byl džentlmen. Byl džentlmenem od hlavy k patě a podle toho byla i celá rodina. Byl blahorodý, jak se říká, a měl rodokmen, což je stejně důležité pro člověka jako pro koně, jak vždycky říkávala vdova Douglasová, a nikdo jakživ nepopíral, že vdova Douglasová patří k nejvznešenější šlechtě našeho města; a táta to říkával taky, ačkoliv sám neměl víc vznešenosti než sumec bahenní. Plukovník Grangerford byl velmi vysoký a velmi štíhlý a pleť měl tmavě bledou a nikde ani trochu červenou; měl každý den celou svou úzkou tvář úplně oholenou, měl nejužší rty, jaké jsem kdy viděl, hrozně úzké nosní dírky a vysoký nos a husté obočí a nejčernější oči, jaké si dovedete představit. Byly zapadlé do takové hloubky, že jste měli dojem, jakoby se na vás dívaly z jeskyní, víte-li, jak to myslím. Čelo měl vysoké a šedé rovné vlasy mu splývaly na ramena. Ruce měl dlouhé a tenké a každý den, jak byl rok dlouhý a co žil, si oblékal čistou košili a čistý oblek, šitý z plátna tak bílého, že se vám až dělaly mžitky před očima. V neděli si bral modrý frak s mosaznými knoflíky. Nosil k tomu hůlku z mahagonového dřeva se stříbrnou rukojetí. Na plukovníku Grangerfordovi nebylo nic, ale vůbec nic frajerského. Byl vždycky vážný a také nebyl hlučný. Byl laskavý ažaž – to jste cítili, a tak mu člověk důvěřoval. Někdy se usmál a to byla milá podívaná; ale když se narovnal, až stál jako vlajkový stožár, a z obočí se mu začalo blýskat, měl jste chuť napřed vylézt někam na strom a pak se teprve ptát, co se děje. Nikdy neměl zapotřebí napomínat někoho, aby se choval slušně – kdekdo se choval dobře, když on byl nablízku. A každý byl také rád, když byl nablízku; byl skoro pořád jako sluneční paprsek – totiž, chci tím říct, že tam, kde byl plukovník Grangerford, měl člověk dojem, že je pěkné počasí. Když se zamračil, byla na půl minuty hrozná tma a to stačilo; po celý týden potom zase všecko klapalo.

Když on a stará paní přišli ráno dolů, celá rodina vstala ze židlí, popřáli jim dobrého dne a nikdo si nesedl, dokud oni neseděli. Potom Tom a Bob šli ke kredenci, kde stál džbán, slili sklenici hořké s vodou a podali mu ji a on ji držel v ruce, dokud Tom a Bob neslili také pro sebe, a pak se Bob a Tom poklonili a řekli: ,,S úctou na vaše zdraví, pane a milostivá paní“; a potom se malinko uklonili rodiče a řekli: „Děkujeme“, a pak pili všichni tři. Potom Bob a Tom hodili do svých odlívek, ve kterých zbyla slza hořké nebo jablečné pálenky, kostku cukru, na to nalili lžíci vody a dali to mně a Buckovi a my připili starým manželům také.

Bob byl nejstarší a po něm byl Tom – oba velcí a krásní mužští s širokými rameny, snědými tvářemi, dlouhými černými vlasy a černýma očima. Oblékali se stejně jako starý pán od hlavy k patě do bílého plátna a nosili široké klobouky z měkké slámy.

Pak tu (...)

(......)