Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIX

Dva tři dny minuly; mohl bych říct, že uplynuly, tak tiše, hladce a krásně míjel čas. A takhle jsme si krátili chvíli: V těchto místech byla řeka hrozitánsky veliká – místy široká až půltřetího kilometru. Pluli jsme jenom v noci, ve dne jsme se skrývali a odpočívali; jak mělo začít svítat, zarazili jsme plavbu a uvázali vor – skoro vždycky v tiché vodě pod nějakou porostlou mělčinou. Potom jsme nasekali topolového mlází a vrbového proutí a přikryli tím vor. Pak jsme hodili do řeky šňůry. Potom jsme sklouzli do vody a zaplavali si, abychom se osvěžili a ochladili. Pak jsme si sedli na kraj mělčiny, na písek, kde bylo vody tak po kolena, a koukali jsme, jak svítá. Nikde se nic ani nešustlo – úplné ticho kolem –, jako kdyby celý svět spal, jenom nejvýš nějaká žába snad zakuňkala. První, co jste viděli, když jste se dívali přes vodu, byla jakási neurčitá temná čára – to byl les na druhé straně; nic jiného jste nerozeznali; potom se ukázala bledá skvrna na obloze; potom další bledost, která se šířila; potom kdesi daleko, daleko změkla řeka a už nebyla černá, ale šedivá. To už jste viděli sunout se po vodě v hrozné dálce malinké tečky – nákladní čluny a podobně; a dlouhé černé šmouhy – vory; občas jste zaslechli vrznout kormidlo; nebo jste zaslechli lidské hlasy. Co říkaly, nebylo rozumět, ale bylo takové ticho, že se zvuk nesl daleko; pomaloučku polehoučku jste na hladině vody rozpoznali zpěněný štráf. Podle toho, jak vypadal, jste poznali, že tam je ve dnu zapíchnutý strom, o který se rozráží rychlý proud, takže se tvoří pěna; a viděli jste cáry mlhy, jak stoupají z řeky a jak se motají nad vodou a východ se začíná červenat a řeka také, a pak už rozpoznáte dřevěnou chatu na druhé straně vody při břehu; je to patrně sklad metrového dříví a ti šizuňkové jistě naskládali dřevo tak, že by mezi poleny mohl proskočit pes, kde se mu zlíbí; potom se zvedá vánek, takový vám chladný a čerstvý a voňavý lesem a kytkami a ovívá vás. Někdy ovšem také voní jinak, protože lidi nechávají na břehu leklé ryby, – a když ryby hnijí, tak je to moc znát; a za chvilečku máte bílý den a všecko se na sluníčku směje a zpěvní ptáci spouštějí naplno.

V tu dobu se trocha kouře ztratí, a tak sundáváme ze šňůry pár ryb a připravujeme si teplou snídani. A potom se koukáme na opuštěnost řeky a jen se tak protahujeme a povalujeme a pomaloučku usínáme. Pomaloučku polehoučku se probouzíme a hledáme proč; je to většinou parník, který funí proti proudu. Pluje tak daleko při druhém břehu, že na něm nerozeznáváme nic, leda má-li koleso vzadu nebo kolesa po stranách; potom třeba zas hodinu není nic vidět a nic slyšet, jen samou čirou opuštěnost. Pak vidíte vor, jak klouže daleko, daleko od vás, a na voru obyčejně někdo stojí a štípá dříví, to většinou na vorech dělají; vidíte, jak se sekera zablýskla a jak dopadá – ale neslyšíte nic; vidíte, že se sekera zase zvedá, a když už je nad hlavou muže, slyšíte to k’čank! Tak dlouho to trvalo, než zvuk přeletěl vodu. (...)

(......)